English
Deutsch
Po čaji masakr. Japonsko v období Ašikaga a Muromači
Zajímavosti dějin
Období známé jako Muromači je úsek dějin japonských dějin vymezený léty 1332 až 1573. Své jméno dostalo podle kjótské čtvrti, kde sídlili šógunové z rodu Ašikaga. Právě jejich vláda definovala celou éru. Zpočátku pevná moc šógunátu ale po polovině 15. století začala slábnout, což vyvrcholilo ničivou válkou Ónin. Ta Japonsko uvrhla do chaosu známého jako Sengoku Džidai – Období válčících států. Byla to dlouhá doba bojů mezi velmoži o získání moci a kontroly nad Japonskem, datovaná od roku 1467 až po rok 1615.
Obsah
Ničivá válka na obzoru
V letech 1467–77 zachvátil Japonsko konflikt známý jako válka Ónin. Vše se točilo kolem sporu o nástupnictví po nerozhodném šógunovi Jošimasovi Ašikagovi. Ten byl spíše milovníkem umění než válečníkem. Podporoval čajový obřad ( sadó ), aranžování květin ( ikebana ) či divadlo ( nó ). Jenže doba si žádala železnou ruku, která by zkrotila ambiciózní samurajské klany.
Na jedné straně stál Kacumoto Hosokawa, šógunův zmocněnec ( kanrei ), a na druhé jeho tchán a zároveň rival, cholerický „Rudý mnich“ Sózen Jamana. Oba kolem sebe shromáždili obrovské armády a jejich spor o to, kdo bude příštím šógunem, proměnil hlavní město Kjóto v peklo na zemi.
I uprostřed válek si samurajové našli čas na rituály. Čajové šálky a láhev na saké z období Edo. Městské muzeum Moravská Třebová (Foto: Edgar Pachta)
Kjóto jako bitevní pole
Počátkem roku 1467 shromažďovaly klany Jamana a Hosokawa své válečníky, příbuzné a spojence. Podle kronikáře čítala „východní“ armáda Hosokawů 85 000 mužů, zatímco „západní“ armáda Jamanů dosáhla počtu 80 tisíc.
Po nějakou dobu se obě strany vzájemně pozorovaly a zkoumaly městské bloky. Válka měla zpočátku zvláštní ráz, protože se vedla převážně v katastru města Kjóta. Konflikt se však nevyhnul ani provinciím – právě z nich plynuly oběma stranám vojáci a zásoby.
Po ovládnutí svých sektorů v Kjótu se obě strany snažily opevnit a zakopat. Hosokawové kontrolovali důležitou oblast, ve které nacházely úřední budovy i císařský palác. Jamanové jim však zabránili v dalším postupu a zablokovali přístupové cesty pro posily.
V září se Jamanové zmocnili mnoha budov v rámci hosokawské obranné linie. Zaútočili dokonce na císařský palác a při svém nájezdu zdemolovali i několik přilehlých budov. Sózen byl prohlášen za rebela.
Město, nebo bitevní pole?
Kacumoto zoufale potřeboval posily . Po pěti měsících intenzivních bojů se velká část Kjóta změnila k nepoznání – všude samá spáleniště nebo trosky. Během konfliktu došlo k obrovskému krveprolití, o čemž se zmiňují i dobové prameny: například klan Ouči naplnil osm vozů hlavami svých pobitých nepřátel .
Během roku 1468 intenzita bojů slábla. Šarvátky však pokračovaly. Obě znepřátelené strany se pokoušeli demolovat budovy, aby tak vytvořily prostor pro manévrování kavalerie; zákopy byly upravovány do hloubky 3 m a šířky 6 m. Na strategických místech vyrostly strážní a pozorovací věže.
Došlo i na obléhací stroje. Velké praky (trebuchety) vrhaly nejen kameny, ale i zápalné projektily – především „ohnivé hrnce“.
Důkladně vybudované obranné linie zabránily dalším rozsáhlejším útokům a pozornost se přesunula na přepady a žhářství, v nichž sehrávala primární úlohu pěchota.
Obléhací stroje jako trebuchet byly postrachem bitev. Rekonstrukce trebuchetu (Pelhřimovský deník, 15. 8. 2014)
Obávaní samurajové Japonska, válečníci Období válčících států
Až do éry Sengoku bylo běžné, že se armády po tažení rozpustily a většina samurajů se vrátila na svá pole. To se ale změnilo. Mocní daimjóové si začali vydržovat stálé armády. Na jejich vrcholu stáli oni a jejich rodina, následovaní dědičnými vazaly a bojovníky, kteří přísahali věrnost po porážce svého původního pána.
Od každého samuraje se očekávalo, že v případě války dorazí na bojiště připraven a se všemi zbraněmi a zbrojí, případně i na koni. Každý z nich měl také svému pánovi poskytnout ozbrojence v souladu s bohatstvím léna , které vlastnil.
Ti druzí pak s sebou vzali další samuraje nebo nádeníky, kteří opustili své pozemky, aby se stali pěšáky ašigaru (viz Pěchota armád starého Japonska ).
Samurajové mohli být pěšáci i jezdci, avšak posledně jmenovaní byli mnohem vítanější.
Samurajská zbroj jako tato (Takeda Shingen) nebyla jen ochranou, ale i symbolem moci a statusu.
S kopím v sedle. Jak se měnila výzbroj válečníků
V období Sengoku upřednostňovali kavaleristé kopí před lukem. Navzdory tradici nemohl být luk použit v boji nablízko. Jízdní lukostřelci tak zůstávali bezbranní proti útočícím pěším bojovníkům , kteří vyráželi do boje vybaveni velmi dlouhým kopím zvaným yari. Kopí se naopak dalo použít k proražení nepřátelské obrany ráznou ztečí, nebo mohlo zasazovat ostré a rychlé rány v boji zblízka.
Mezi typické zbraně samurajů patřily meče s jednosečnou, mírně zahnutou čepelí . Čepele těchto zbraní (až 800 let staré) mají dodnes zachované ostří. Dokonalé kvality čepele bylo dosaženo i několikanásobným kováním a kalením; po dokončení musela být tak ostrá, že přesekla ve vzduchu poletující hedvábný šátek.
Jízdní lukostřelci nadále sloužili při léčkách: útočili na nepříliš těsné formace a užiteční byli také při křídelních útocích. Zkušení lukostřelci dokázali zabíjet nepřátele s absolutní přesností na velké vzdálenosti .
Uplatňovali taktiku létajícího jeřába, při níž obtěžovali nepřítele v kruzích nepřetržité střelby; museli to být zkušení jezdci, kteří uměli své koně řídit koleny, protože obě ruce měli zaměstnané lukem. Používali také zápalné šípy proti hořlavým cílům.
Kronikáři zapsali pozoruhodnou událost, k níž došlo ve válce Ónin: v zóně kláštera Šókoku-ji byla jízda klanu Rokkaku poražena jednotkou pěchoty vyzbrojenou yari , přestože terén byl příhodný pro jezdectvo.
Katana Tombo s motivem vážky, symbolu odvahy.
Rituály a život samurajů
Podle tradice se každý samurajský synek měl stát bojovníkem, a proto velkou část dětství strávil v praktické výuce různých bojových umění . Hotový samuraj musel umět zacházet s mečem, lukem, kopím, později i s palnými zbraněmi.
Pokud měl mladý válečník koně, trénoval se v zacházení s těmito zbraněmi také v sedle. Kromě toho musel umět plavat a potápět se.
Před bitvou samurajové pořádali rozlučkovou hostinu , kde jedli sušené kaštany, mořské řasy a ústřice a pili saké . Důležitou roli sehrávaly rituály a pověry, které bylo nutné před bojem dodržovat. Za neblahé znamení byl považován sexuální styk samuraje v noci před bitvou, nemluvě o ženě těhotné nebo menstruující.
K „nápravě“ zlých znamení měly armády k ruce několik kněží. Když se kupříkladu splašil generálův kůň, kněží vyložili tuto událost jako impuls bohů k útoku na nepřítele .
Přípravné rituály před bitvou
Před bitvou se každý významný samuraj důkladně vykoupal a navoněl . Pak se oblékl a nasadil zbroj; jednalo se o zdlouhavý proces, který začínal u nohou a končil nasazením masky a přilby .
Než si samuraj nasadil helmu, musel rozvázat cůpek a učesat si vlasy . Jakmile byly vlasy zcela rovně, dal si na hlavu bílý šátek, symbolizující ochotu zemřít v boji.
Než si nasadil přilbu, vykouřil ji kadidlem, aby mu voněly vlasy, kdyby mu soupeř uťal hlavu. Význam, který samurajové přikládali svým vlasům, úzce souvisel s jejich postavením. Cůpku se totiž nikdy zbavit nesměli, s výjimkou dvou případů: při zneuctění nebo při konverzi ke mnichům.
Jídelníček elitního samuraje
Za války jedl samuraj dvakrát denně. Jídlo sestávalo z rýže, sušených ryb a zeleniny, nakládaných švestek a mořských řas. Rýže se balila do látky a přepravovala syrová, protože po tepelné úpravě podléhala zkáze.
Rýže se smažila nebo vařila v železné helmě, která se tak stala improvizovaným kastrolem. Vojsko doprovázeli služebníci wakato, kteří vykonávali zdravotnické a obecné zásobovací funkce.
V bitevní vřavě se samurajové pokoušeli důstojnému soupeři useknout hlavu.
Malý, ale nepostradatelný. Nůž tantó sloužil k sebeobraně i každodenním potřebám.
Morbidní zvyk, ze kterého mrazí
Po bitvě přišel čas na dva obřady: čajový a kubi-džikken – prohlídku useknutých hlav. Useknout hlavu významnému nepříteli nebylo barbarství, ale projev úcty k jeho schopnostem. Hlavy se nejprve omývaly, česaly a někdy se jim i načernily zuby, aby se odlišily od hlav obyčejných vojáků. Pak byly srovnány na prkna a představeny vítěznému daimjóovi , který každou z nich zhodnotil.
Jak vidíš, bitvy v tomto období měly k romantické představě o rytířskosti daleko. O vítězství často rozhodl zákeřný noční útok, žhářství nebo dobře naplánovaný atentát. Byla to krutá doba, která zformovala Japonsko a zrodila legendy, jež nás fascinují dodnes.
Díky vybavení z našeho e-shopu můžeš tyto příběhy znovu oživit – ať už na LARPu, reenactmentu, nebo jen tak pro radost z historie. Ale naštěstí bez toho usekávání hlav.
Figurína japonského flétnisty. Městské muzeum M. Třebová (E. Pachta)
Úvodní foto: Meč
katana s původní čepelí z éry Muromači. Městské muzeum M. Třebová.
(Edgar Pachta)
Sdílet
Sdílet
Tweet
Komentáře