English
Deutsch
Až do dna aneb Jak se pije z rohu
Zajímavosti dějin
Na líci rohu byly všechny druhy písmen [runy] rovně vyříznuty a zrudlé – jak je lze správně překreslit? Lindvorm dlouhý jako země Hadding, pšeničné klasy neposečené a divé věci uvnitř.
Obsah
Takto je popsán picí roh v severské poezii raného středověku. Tehdy kravský roh již běžně sloužil jako pohár. Picí rohy jsou ale známy z dob mnohem starších: používali je již hodovníci ve starověkém Balkánu. V mnoha částech Evropy prošly obdobím středověku, poměrně běžné byly ještě v raném novověku.
Dodnes zůstávají picí rohy důležitým doplňkem rituálních přípitků – zejména v Gruzii, kde jsou známé pod místním názvem kantsi.
Z dob antiky se dochovaly informace o rozích vyráběných ze skla, kovu či keramiky. Starořecký výraz pro picí roh byl prostě keras – roh. K odlišení od vlastního rohu sloužil rytón, picí nádoba připomínající velmi volně tvar rohu, někdy s výtokem na svém špičatém konci.
Z rohu si rádi přihnuli už staří Řekové
Starověcí Řekové odedávna pili z rohů, ať již skutečných, nebo z jejich hliněných či kovových imitací. Používali je rovněž jejich sousedé a občasní soupeři, především Thrákové a Skytové. Navíc skytská elita již minimálně od 7. stol. př. n. l. vlastnila rytóny. Tento druh picích nádob se vyráběl z drahých kovů a většinou se jednalo o zboží importované ze Staroperské říše nebo z Thrákie. Asi do 4. stol. př. n. l. tvořily drahocenné rytóny součást pohřební výbavy Skytů. Podle dobových vyobrazení Skytové pili z rohů přes okraj, z rytónů obvykle špičkou.
Skytský bronzový rytón v podobě kentaura držícího kozu, 300–0 př. n. l. (Ashmolean Museum, Oxford, UK; Wikimedia)
Picí roh – nejlepší přítel válečníka
Skytské picí rohy se nacházejí téměř výhradně v hrobech válečníků. Silně to naznačuje spojení rohu se skytským kultem královské majestátnosti a válečnickým étosem, s utvrzením pobratimství, možná i se svatebním obřadem …
„Móda“ picích rohů přišla do střední a západní Evropy někdy kolem r. 500 př. n. l., pravděpodobně od Skytů obývajících jihovýchodní Balkán. Známá je řada exemplářů z halštatského období, mj. fragmenty obrovského, zlatými pásky zdobeného rohu, nalezeného v pohřbu náčelníka v Hochdorfu (Německo).
Je však obtížné posoudit roli obyčejných zvířecích rohů jako nádob na každodenní pití. Rozkládají se totiž beze stopy, zatímco ozdobné kování slavnostních picích rohů elity zůstává pro archeologii zachováno.
Skytský náčelník s rohem (MERVE)
Julius Caesar uvedl, že Galové při hostinách pili z rohů, které se velikostí, tvarem a druhem lišily od italských a byly zdobeny stříbrem.
Rekonstrukce rohu z Hochdorfu (Wikipedia)
Picí rohy za temných časů Evropy
Podle několika nálezů z „temných dob“ severozápadní Evropy se picí rohy vyráběly také z rohů pratura – divokého předchůdce domácího skotu, který vyhynul v 17. stol. Tyto rohy bývaly pečlivě vyhlazené a jejich okraje po celém obvodu lemovalo stříbro.
Germáni v době rozpadu Římské říše napodobovali skleněné picí rohy podle římských vzorů. Za poháry jsou obvykle označovány dva rohy z Gallehusu (Dánsko), náhodně nalezené v r. 1639 a 1734.
Rohy jsou vyrobené ze zlata a elektra; nelze však vyloučit, že šlo o signální rohy na troubení. Tyto nejzajímavější známé exempláře starogermánských rohů (počátek 5. stol. n. l.) byly v r. 1802 odcizeny a zničeny. Nicméně podle kreseb vznikly jejich kopie z pozlacené mosazi.
Roh upravený k troubení
Množství exemplářů propracovaných rohů na pití bylo nalezeno v ženských hrobech všech vrstev germánské pohanské společnosti, počínaje germánsko-římskou dobou železnou. O nálezech však víme jak z následného tisíciletí, tak z období Vikingů.
Picí rohy používali také naši slovanští předkové. Svědčí o tom mj. vyobrazení staroslovanských bohů Radegasta a Svantovíta, z nichž každý drží velký roh – zřejmě symbol bohatství a štědrosti. Svantovíta uctívali polabští Slované a Ránové na Rujáně. Svantovít (i jeho uctívači) měl takovou autoritu, že křesťanský dánský král Sven III. (asi 1125–1157) mu obětoval skvostnou číši.
Stéla z Arkony (Rujána), do níž je vytesán Svantovítův žrec s rohem (Wikipedie)
Rohy Vikingů – nájezdníků, kteří milovali hodokvas
Piráti ze Skandinávie a Dánska, kteří vstoupili do dějin jako Vikingové, nenosili v žádném případě rohy na přilbách. Naopak – rádi z nich pili. Picí rohy úzce souvisely s umbely, severskými hody nebo hostinami.
Ve sbírce básní Edda Thor značně vyvedl z míry Utgardu-Lokiho a jeho příbuzné, když na jedno napití téměř vyprázdnil roh, který obsahoval všechna moře. Picí rohy vystupují také v eposu Beowulf , v Druhé Písni o Gudrun (kol. 1000 n. l.) i v Eddě.Pilo se z nich víno, častěji levnější medovina.
Picí roh s vyřezávaným hřebcem
Zlomky rohoviny z picích rohů vikinského období se dochovaly jen vzácně. Naopak množství ozdobných kovových koncovek i držáků na rohy, které archeologové získali, naznačuje, že picí rohy byly rozšířeny mnohem více, než by se dalo předpokládat podle počtu objevených exemplářů.
Většina picích rohů z časů Vikingů pocházela pravděpodobně z domácího skotu – objem rohu obvykle nepřekračoval jeden litr. Mnohem větší zubří rohy tvořily spíše výjimku.
Picí rohy ve středověku a novověku
Po celý středověk i v raném novověku sloužily picí rohy k ceremoniálním účelům. Zprávy o picích rozích existují ve středověké literatuře – zmínky o nich najdete i ve slavných artušovských legendách. Picí rohy mají také někteří hodovníci na slavné Tapisérii z Bayeux.
Picí roh obarvený červeně zbarvený
Corpus Christi College, spadající pod Cambridgeskou univerzitu, vlastní objemný picí roh z pratura. Roh má být údajně starší než samotná kolej, založená ve 14. stol. Dodnes se z něj pije při kolejních hostinách.
V letech 1474–75 vyrobili němečtí umělci „ Oldenburský roh“ pro krále Kristiána I. Dánského. Následující dvě století byl roh uložen na zámku Oldenburg a začal být ztotožňován s legendou o hraběti Otovi I. Oldenburském, který ho měl v r. 980 dostat od víly.
Picí rohy renesančního a barokního Německa bývaly často bohatě zdobeny stříbrem. Specifický typ rohů určených k přípitkům vznikl v 17. a 18. stol. ve Skotsku.
Opaskový držák na roh. Roh lze umístit také do kovového stojanu.
Romantická návaznost. Picí roh jako ceněný doplněk
Bohatě zdobené picí rohy v barokním stylu, některé napodobující rohy hojnosti, některé ze slonoviny, vč. zlaté, stříbrné a emailové dekorace, sloužily jako luxusní předměty v 19. a počátkem 20. stol. v německy mluvících zemích.
V 19. stol. vznikaly picí rohy inspirované romantizovanými připomínkami Vikingů, určené zejména pro rituální přípitky německých studentských spolků. Ve švýcarském folklóru dodnes přetrvaly dlouhé picí rohy spolu s věnci z dubových listů – tradiční cenou pro vítězný tým hráčů Hornussen.
Současní přívrženci novopohanského germánského společenství Ásatrú používají rohy na pití při svých rituálech.
Picí rohy v kultuře současníků
Volské, beraní nebo kozí picí rohy kantsi, bohatě zdobené stříbrným kováním, zůstávají důležitým doplňkem v kultuře Gruzie. První přípitek zde patří hostiteli, jeho rodině a domu.
Po přípitku je každý povinen se napít – nestačí jen pozvednout pohár. Plný roh nelze položit, proto se musí celý obsah vypít. Na důkaz, že v něm nezbyla ani kapka, je vhodné prázdný roh obrátit.
Beraní roh
K přípitkům slouží víno nebo pálenka. Připíjení s pivem (v klasickém rohu) se považuje za neslušné.
Samozřejmě, že jinak chutná víno ze sklenky jinak z rohu. Hodně záleží na teplotě (či chladu) a tloušťce stěn poháru.
Vždy ovšem platí rčení „co člověk, to chuť“. Nejlepší řešení tedy je, pořídit si picí roh, a srovnávat rozdíly v chuti nápojů na vlastní kůži – nebo spíš jazyk.
Picí roh s ručně vypalovaným šupinatým vzorem
Sdílet
Sdílet
Tweet
Komentáře