Přejít k obsahu  Přejít k hlavnímu menu

Pěchota armád starého Japonska

Japonská pěchota

O pověstných samurajích, jejich zbraních a zbrojích se můžete dočíst v článcích, které na našich stránkách vyšly již dříve. Mnohem méně známá je však problematika japonské pěchoty, kterou tvořili nejen samurajové, ale v převážné většině ašigaru, rekrutovaní z nejširších vrstev obyvatelstva.

Smrt tě v boji vezme do nebe, zbabělost tě strhne do pekla.

Heslo frakce Ikko-ikki

Bitva u Nagašima r. 1575, v pojetí japonského umělce; v popředí pěchota vyzbrojená arkebuzami a luky. Zdroj: E. Pachta

Bojovníci Ašigaru

V období válek Nanbohu-Cho (1336–92) se rozvinul styl obranného válečnictví v horských oblastech, chráněných především velkými skupinami lučištníků, v souvislosti s nimiž byl poprvé použit termín shashu no ashigaru (střelec ašigaru). Již o století později, v období války Ónin(1467–1477) změnil výraz „ašigaru“ zcela svůj význam – stali se z nich „lehkonozí“ vojáci, kteří neměli ochrannou zbroj, obuv nebo dokonce výzbroj, dokud ji neukořistili od svých protivníků. Pro tento typ mužů bylo snadné najít feudálního pána daimjó, který potřeboval vojáky, schopné bojovat a plenit. Kruté boje o moc doprovázené rabováním a vypalováním probíhaly v oblastech kolem hlavního města Japonska.

Původně byli ašigarové verbováni bez nároku na žold, ačkoli měli povoleno plenit po bitvě nebo si z dobytých území vzít, co potřebovali. Většina armád daimjó byla složena z velké části právě z těchto rolnických vojáků, kteří jinak obdělávali svá políčka. Vojáci z ostrova Šikoku byli proslulí tím, že měli stále po ruce své kopí, které jim sloužilo ke sklizni rýže, stejně jako k okamžitému použití v boji na výzvu pána.

Zhruba od počátku 15. stol. se japonské armády začaly rozrůstat, z několika tuctů či stovek ve 13. stol., na tisíce a desetitisíce. Neustále přibývalo také lehkých pěšáků ašigaru, vyzbrojených halapartnami, rovnými kopími, luky a meči. K ochraně jim sloužil nový typ zbroje zvaný hara-ate (ochrana břicha). Jak naznačuje její název, šlo o jednoduchou zbroj chránící pouze hrudník a břicho válečníka. Náprsní kyrys zajišťovaly kožené řemínky, které se křížily na zádech a řemen byl obtočený kolem pasu. Zbroj hara-ateměla obvykle jen sukénku neboli kusazuri o třech dílech, která chránila pouze stehna. Hlavu chránila přilba, často v jednoduchém provedení, z lakovaného papíru.

Reenaktor jako střelec z dlouhého luku. Zdroj: E. Pachta

Éra válčících států

Období Sengoku (Sengoku Jidai), doslova „období válčících států“, se neslo ve znamení vleklé občanské války v Japonsku. Bylo charakteristické bojem mezi nejvýznamnějšími daimjóo získání moci a kontroly nad Japonskem. Trvalo od sklonku období Muromači roku 1477, až po rok 1615, následovaný značně stabilnějším obdobím Edo.

Významný druh vojska

Ve válce Ónin pěšáci ašigaru smutně prosluli svým běsněním, jehož následkem bylo obrácení Kjóta v trosky. Většinu z nich nechránilo žádné brnění, ať již válčili v jakékoli sezóně, a bojovali organizovaně i jako partyzáni. Proto, že šlo o vojáky nižší třídy, odmítali je někteří vojevůdci nasadit do bitvy. Kvůli tomu vznikla kategorie známá jako taišo ašigaru neboli „generálové ašigarů“, kteří veleli výhradně tělesům složeným z těchto mužů.

Taišové měli na starost i kázeň ašigarů, z velké části vulgárních a nevzdělaných, aby z nich učinili válečníky v pravém slova smyslu. Velký Nobunaga Oda (1534–1582) ašigarům velmi stranil a Hidejoši Tojotomi (1536–1598) dokonce pocházel z jejich řad.

Hidejoši Toyotomi v dobovém ztvárnění. Zdroj: Wikiwand

Nejvyšší hodností mezi ašigaru byl kašira čili kapitán, který velel jednotce gumi typu setniny (150 až 200 mužů), různorodého složení. Na nižším ranku byli ko gošira neboli poručíci, velící homogenním jednotkám lukostřelců nebo kopiníků (30 až 50 mužů), a velitelé arkebuzírů zvaní teppo ko gošira. Existovaly rovněž menší jednotky neboli tai, ekvivalent evropských eskadron či pelotonů.

U ašigarů postupně vymizela halapartna, místo ní používali pouze rovné kopí, které se prodlužovalo, až dosáhlo maximální délky kolem 8 m. Tehdy se začalo nazývat nagae-yari, a bylo srovnatelné s evropskými píkami, sloužícími k boji proti jezdectvu.

Japonský tisk zobrazující samuraje s kopím yari z 16. stol. Zdroj: Yoshitoshi Taiso 1839-1892: Skull Pole and the Full Moon - Tsuki Hyakushi #52

Zbraně od evropských „barbarů“

Roku 1543 se poprvé objevily arkebuzy, když je portugalští obchodníci dovezli na japonský ostrov Tanegašima. To dalo vzniknout nové složce vojska; palné zbraně, které arkebuzíři používali po r. 1549, byly přímo srovnatelné s portugalskými. Později je Japonci napodobovali a nazývali tanegašima. Arkebuzíři tvořili pododdělení v rámci ašigaru, která se dělila na:

  • ašigaru s kopími,
  • ašigaru s luky,
  • ašigaru s arkebuzami.

V některých případech tvořili ašigaru s luky a arkebuzami jednolitou jednotku, protože oba mohli vést boj na větší vzdálenost.

Ašigaru-arkebuzír z druhé poloviny 16. stol. Původní akvarel: Edgar Pachta

Jednou z výhod arkebuzírů bylo, že jim stačilo jen trochu výcviku a disciplíny. Samotné použití zbraně však přinášelo riziko pro arkebuzíra, který musel mít neustále zažehnutý doutnák, nezbytný pro výstřel. Nežádoucí explozi se předcházelo držení doutnáku odděleně od pánvičky, dokud nebyl vydán povel k palbě.  Ačkoli význam arkebuzírů v armádě vzrůstal, nebylo snadné získávat munici, protože síran dusičný (nezbytná složka pro výrobu střelného prachu) se v Japonsku nenalézal, a bylo nutné ho dovážet. 

Dlouhá cesta k výstřelu

Palné zbraně vyžadovaly hodně času ke střelbě. Nejprve se arkebuzíři museli sestavit do liniové formace, v zákleku na jednom koleni. Pak každý pomocí křesadla zažehl doutnák, aby pomalu hořel. Následně doutnák vložil do otvoru v pažbě, aby byl dál od pánvičky, ale zároveň po ruce. Potom uchopil láhev se střelným prachem, z níž trochu odsypal do hlavně. Hned na to vytáhl nabiják a střelný prach natlačil dovnitř, načež vložil kulku, kterou rovněž zatlačil nabijákem.

Základní fáze nabíjení arkebuzy – až k výstřelu. Zdroj: E. Pachta

Jakmile byla arkebuza nabita, voják odklopil kryt pánvičky a nasypal prach také na ni. Poté kryt opět zaklopil a zažehnutý doutnák prostrčil kohoutem zámku, který bylo nutné natáhnout. Pak foukl na konec doutnáku, aby rozdmýchal oheň a umístil zbraň do horizontální polohy a znovu odkryl pánvičku. Na povel k palbě stiskl spoušť a vyvolal výbuch prachu, který vymetl z hlavně kulku. Pokud byla použita ozutsu (arkebuza velké ráže, někdy nazývaná ruční kanón), hrozilo, že síla zpětného rázu srazí nováčka na zem. Ašigaru, který střílel z ozutsu, musel vést výstřel v mírné parabole, aby projektil dosáhl do zadních řad nepřítele. Arkebuzíři nastupovali ve třech řadách, z nichž první střílela, druhá nabíjela a další se připravovala ke střelbě.

Při obraně ašigaru stavěli palisády ze dřeva a bambusu, které je chránily před útoky jezdectva; arkebuzíři používali k ochraně velké štíty z dřevěných latěk.

Ašigaru měli také na starosti ovládání děl (v bitvách poměrně vzácných), a též zápalných a výbušných bomb horoku, což byly keramické nádoby naplněné střelným prachem, aktivovaným doutnákovou šňůrou.

Rekrutace ašigarů probíhala různými způsoby v závislosti na každém klanu, přičemž „branná povinnost“ se vztahovala na všechny bojeschopné muže od 15 do 70 let. 

Zbraně tradiční i nové

V 16. stol. se u samurajů objevila zkrácená verze meče katana, tzv.wakizaši, která se díky své menší délce hodila k boji v interiérech, v městské zástavbě a podobných místech Její délka činila 30–50 cm. O přínosu wakizaši pro pěšáky nemusíme hovořit; samurajové nosili běžně oba samurajské meče, jejichž sada se nazývala daišó

Originály mečů katana a wakizaši – rozdíly v délce jsou markantní (Městské muzeum Moravská Třebová; foto: Edgar Pachta)

Pro epochu Sengoku se staly typickými arkebuzy, rozdělené do tří typů: přímo dovážené Portugalci; vyráběné v Japonsku, které byly o něco kratší a nazývaly se tanegašima(odvozeno od jména ostrova, kde se nejspíš začaly vyrábět); a velkorážní „ruční děla“ ozutsu.

U pěchoty začaly halapartny naginata ustupovat ve prospěch yari neboli rovného kopí, jehož nejobvyklejším druhem bylo moči yari (ruční kopí). Tato 2,5 m dlouhá zbraň používané jak ašigaru, tak i samuraji, umožňovala šermířské prvky stejně jako halapartna, s možností bodů i seků. Dalším modelem bylo nagae yari (dlouhé kopí) o délce 5 až 6 metrů, které používali ašigru podobně, jako evropští pikenýři. Poprvé je uplatnili ašigaru Ody Nobunagy, když jimi čelili útoku pověstné kavalerie klanu Takeda. Využívalo se zásadně v těsných formacích, na rozdíl od moči, sloužícího převážně k individuálnímu boji.

Mystická bojovnice „Sakurová dívka“ ve zbroji rozvinutého typu, s halapartnou naginata. Zdroj: E. Pachta

Líbí se Vám článek? Sdílejte jej s přáteli!

Komentáře (0)

Doporučené produkty

Podobné články

  • Róninové Rónin, samuraj, který přišel o svého pána

    Že pro samuraje není důležitějších vlastností než oddanosti a cti, už možná víte. Jak tedy vypadal život rónina, samuraje, který ztratil svého pána? Přeneste se do středověkého Japonska a přečtete si legendu o 47 róninech. Dozvíte se, proč věrnost a čest měla větší hodnotu než život samotný.

  • Samurajské meče Na co se dívat, když vybíráte samurajský meč (katanu)

    Takže vy hledáte samurajský meč. Nebojte, nemusíte být samuraj, abyste vybrali ten správný. Některé meče poslouží jako sběratelské unikáty, další na nácvik bojových technik a jiné použijete pouze jako dekoraci. Podle čeho vybírat si přečtete v tomto průvodci.

  • Samuraj Samuraj nikdy nezaútočil první, šlo mu o čest

    Akční filmy bychom si dnes nepředstavili bez elitních agentů, kteří díky speciálnímu výcviku dokáží zneškodnit protivníka a zajistit tak úspěšnost celé mise. Většina lidí předpokládá, že jsou speciální jednotky záležitostí posledních desítek let. Opak je ale pravdou. V Japonsku bychom našli tajné agenty už o stovky let dříve. Říkali jim samurajové.

  • Broken samirai Sword Záruka na samurajské meče

    Motto: Ani ten nejlepší a nejdražší samurajský meč není nezničitelný.

Komentáře (0)

Napište komentář


Naším zákazníkům se věnujeme a odpovíme Vám na jakýkoliv dotaz

Vaše dotazy nám pomáhají se zlepšovat. Co je pro jednoho samozřejmá banalita může být pro druhého zajímavá novota. Nebojte se zeptat. Jsme tu pro Vás! Co sami nevíme, na to se zeptáme dalších odborníků, se kterými spolupracujeme. Nejčastější dotazy pak zveřejňujeme zde. Děkujeme za Vaší zvídavost!

Zvolte jazyk

Zvolte měnu

CZK