Outfit4events Magazín Zajímavosti dějin Z historie pochev a závěsníků (1. díl): od nejstarší doby po stěhování národů

Z historie pochev a závěsníků (1. díl): od nejstarší doby po stěhování národů

Kategorie:

Z historie pochev a závěsníků (1. díl): od nejstarší doby po stěhování národů

Historie zbraní začíná již ve chvíli, kdy jeden z našich prapředků vzal do ruky klacek nebo kámen, aby s jeho pomocí zabil buď lovené zvíře, nebo narušitele jeho kmenového území. Krátce poté lidé začali vyrábět dýky, hroty kopí a šípů z pazourku či obsidiánu. Již v temných časech dějin lidstva, které nazýváme dobou kamennou, však museli své zbraně nějak nosit, někam je ukládat; pravděpodobně šlo o artefakty kožené, které se dodnes nedochovaly. Následovala doba bronzová s nádhernými zbraněmi, helmami a krunýři, a také s širokými opasky, které zároveň chránily břicho a ledviny.

Obsah

Nošení zbraní v antickém Řecku
Na výpravách s římskými legiemi
Ve světě barbarů
Jak vypadaly pochvy keltských a germánských válečníků?
Výbava vládců stepí

Nošení zbraní v antickém Řecku

Hoplítům klasického Řecka sloužil jako základní zbraň oštěp. Když došlo k boji muže proti muži, přišel ke slovu krátký meč. K vytasení stačil krátký pohyb, protože meč byl zavěšen vysoko nad levým bokem, téměř v podpaždí, v pochvě na úzkém popruhu.

Mimochodem, řecký meč ( xifos) mohl být velmi krátký; extrémní krátkosti dosáhl u Sparťanů v 5. stol. př. n. l., kdy tyto mečíky připomínaly spíš dýky (při délce málo přes 30 cm).

Tyto zbraně sloužily spíš k bodným výpadům na tělo a slabiny, nikoli k sekům shora na hlavu protivníka.

Vyloženě sečnou zbraní se stal kopis, strašná zbraň s jednosečnou, srpovitě prohnutou čepelí, podle všeho iberského původu; lze předpokládat, že se vyvinul z egyptského meče chopeš, a byl předchůdcem středověkého balkánského jataganu. Pádnou, těžkou sečnou zbraň si oblíbili makedonští jezdci, kartaginští i perští žoldnéři. Kopis (varianty falcata či machaira) se nosil na levém boku, v kožené pochvě zavěšené na úzkém popruhu přes pravé rameno, nebo na opasku.

Meč falcata s koženou pochvou

Na výpravách s římskými legiemi

Nyní kráčíme do Říma doby republikánské a císařské. Veškeré výboje impéria i ochranu jeho hranic zabezpečovaly legie. Sestávaly především z těžkých pěšáků; jen málo z nich tvořili lehkooděnci, ještě méně jezdci.

Legionář nosil na pravém boku gladius, krátký meč hispánského původu. Na levém boku se mu pohupovala dýka puggio. Popruh neboli závěsník meče se postupem času rozšiřoval, až na sklonku existence Římské říše dosáhl šířky cca 5 cm. Zatímco řadoví legionáři nosili meč po pravém boku, důstojníci od centuriona výše tak činili naopak. Příslušníci pomocných jízdních jednotek nosili delší meč keltského nebo germánského původu, zvaný spatha.

Římský gladius typ Mohuč, se závěsníkem a bohatě zdobenou pochvou

Jakýmsi odznakem římského vojáka byl masivní opasek, často opatřený ozdobným kováním, falérami apod. Výše postavení jedinci se mohli chlubit opasky zdobenými pestře emailovanými destičkami, kovovými písmeny (např. FELIX VTERE – „užívej šťastně“) a podobně.

V 1. stol. n. l. býval v oblibě opasek s ozdobnými převislými řemínky zakončenými špičkami. Tato typická zástěrka ( cingulum) z výzbroje legionářů mizí na počátku 2. století. Pochvy římských mečů i vojenských dýk byly obvykle kožené, zpevněné – i zdobené – kováním. Vojenský opasek ( cingulum) byl doplněn zástěrkou na ochranu slabin a stehen, zhotovenou z kožených pásků pobitých cvočky a zakončených přívěsky. Balteus byl primárně ramenní řemen (závěsník meče).

Kování mohlo být stříbřeno a zdobeno rostlinnými ornamenty, mohly je tvořit nýtky s podobiznou císaře, dokonce i kovové nápisy.

Chřestítka a třpytky na zástěrce musely přispívat k působivému dojmu římských jednotek na pochodu. Nosili je pouze příslušníci pěchoty; zřejmě se přestaly používat za vlády Septima Severa, protože od té doby již na památkách nejsou znázorněny.

Podle památek z pozdní císařské éry můžeme soudit, že žoldnéři začali nosit na pravé straně opasku taštici na osobní věci.

Legionářský opasek balteus

Ve světě barbarů

Na pravém boku nosili své meče i Keltové neboli Galové, především v době laténské. Tehdy se projevili jako nebezpeční nájezdníci, kteří nejenže vydrancovali mnoho řeckých měst i Apollónovu svatyni v Delfách, ale troufli si napadnout i Řím.

Tehdy ještě mladé „věčné město“ jim však odolalo, k čemuž dopomohly posvátné husy, které uprostřed noci svým kejháním upozornily stráže na útočníky. Přesto však tlupy keltského náčelníka Brenna odtáhly domů s bohatou kořistí.

Typický keltský meč byl mnohem delší než římský gladius. Podle obrazových pramenů jej bojovníci nosili zavěšený na opasku, u pravého boku, ačkoli mohl sklouznout až před stehno, aby se lépe tasil. Byla to zbraň určená spíše k sekům, snad i proto, že Keltové často bojovali na koních nebo na bojových vozech.

Nicméně je také možné, že Keltové – ačkoli pěší – sázeli v boji zblízka na svou výhodu – větší výšku (cca 170 cm), oproti poněkud menším jižanům …

Římské artefakty, mj. ozdoby koňského postroje, nalezené na Hradisku u Mušova, 2.– 3. stol. n. l. (foto: Edgar Pachta)

Jak vypadaly pochvy keltských a germánských válečníků?

Pochvy keltských mečů byly skvostné, stejně jako jejich dvorská kultura. Vyráběly se ze dřeva. Dále byly potažené barevnou kůží nebo tkaninou a zpevněné drahocenným kováním.

Zavěšené se nosily na masivních opascích, zhotovených ze zřetězených kovových článků. Ty byly vykovávané ze železa, nebo odlévané z drahých kovů, často zdobené emailováním.

Kratší meče, tzv „velitelské mečíky“, nosili keltští válečníci v pochvách zavěšených na úzkém popruhu přes levé rameno, takže zbraň se nacházela nad pravým bokem.

Germáni v římské době nosili meč a dýku na dvou překřížených opascích. V pozdně císařské a byzantské vojenské módě se stále více odrážely vlivy barbarů – především Germánů, kteří se houfně hlásili do římských služeb.

Legionářský meč se postupem času prodlužoval a nakonec (asi od 3. stol. n. l.) se standardně přemístil na levý bok. Byl zavěšen na širokém opasku nebo ramenním řemenu s masivní kruhovou přezkou a ozdobným nákončím. Na pravé straně opasku se velmi často objevoval kožený kapsář nebo tašvice.

Z období, kdy se hroutilo a rozdělovalo římské impérium, můžeme nalézt množství zbraní, zbrojí, kování, pozůstatků řemení …

Výbava vládců stepí

Specifika do vojenství starověkých národů zaváděli různí nomádové. Bojovníci východních stepí, ovládající bravurně své koně a střelbu z luku, fascinovali zejména Řeky.

Skytové a jejich nástupci Sarmati, vládcové Krymu a stepí na východ i západ, prosluli jako nepřekonatelní vojáci, střílející z luků z koňských hřbetů; ženy těchto kmenů, rovněž cvičené k jezdectví a lukostřelbě, bránící své pozemky před vetřelci, mohly povzbudit řecké autory k přemýšlení, zda by žena vůbec mohla překročit rámec tehdejšího rodinného prahu, a snad se stát – legendární Amazonkou …

Luky, šípy a pouzdro na luk faraona Tutanchamóna (foto z tematické výstavy: Edgar Pachta)

K pochvám na meče, dýky, tesáky a nože těchto jízdních lučištníků přibyly toulce na šípy a pouzdra na luky, zhotovené ze dřeva nebo kůže.

Tato pouzdra, obvykle zpevněná a zdobená kováním, bývala zavěšena na opasku – buď po obou jeho stranách (např. u Skytů a Hunů), nebo s pouzdrem na luk vlevo a toulcem se šípy na zádech na popruhu přes levé rameno.

V takových případech mohly být opasky dva. U Avarů byly opasky zdobeny několika koženými závěsky s ozdobnými nákončími, splývajícími k bokům.

Od nich je také přejali jejich spojenci, naši slovanští předkové v raném středověku; a ty, spolu s dalšími navštívíme v dalším díle.