Vojenství starého Říma. V lesku císařské slávy

Vojenství starého Říma. V lesku císařské slávy

Poslední článek nám dal nahlédnout, jak asi vypadali římští vojáci v dobách království a rané republiky. Vývoj se však nezastavil, a nyní si v heslech přiblížíme některé významné změny v římském vojenství na konci starého a v prvních staletích nového letopočtu.

Dříve zmíněný konzul Gaius Marius provedl v letech 107–105 př. n. l. významné reformy v římském vojenství. Mimo jiné skoncoval s dosavadním miličním rázem vojska a umožnil těm občanům, kteří o to měli zájem, vstoupit do armády a sloužit za žold. Poté, co legionář odsloužil 16 až 20 let, odešel z vojska a obdržel za odměnu pozemek, na němž mohl hospodařit.

V dobách Punských válek využívali Římané své spojence, z nichž věrností prosluli Umbrijci a Picenové, příslušníci kmenů z Apeninského poloostrova. Často používali výstroj složenou ze směsi etruských, keltských a italických prvků. Také oni často nosili ochrannou zbroj v podobě pancíře z kroužkového pletiva ( lorica hamata).

Gladius s pochvou, podle nálezu z Pompejí

Římské vojsko za Julia Caesara a jeho nástupců

V Caesarově vojsku se nacházelo množství žoldnéřů, mj. věhlasní krétští lučištníci ( Sagitarii Cretae). Od klasických dob byli Kréťané vojáci, kteří se specializovali na střelbu z  kompozitních luků ( toxos), vyráběných ze dřeva, slonoviny a kosti.

Ofenzivní zbraň výzbroje Kréťanů tvořil luk, nošený spolu se šípy ( sagittae) v zakřiveném toulci, šípy s rybinovými nebo zkosenými hroty, a dýka. Ochrana těla sestávala obvykle z prošívaného koženého krunýře ( corium), malého bronzového, mírně vydutého štítu ( pelté) a bronzové helmy ( cassis) vykované z jednoho kusu. Na nohou nosili lukostřelci sandály řeckého typu ( cothurni).

Dýka pugio

Na konci občanských válek zdědil Augustus obrovské množství legií, pomocných jednotek ( auxilia) a spojenců. Zredukoval je na 28 legií, plus odpovídající počet pomocných sborů. V té době ještě legionáři v bitvách nosili na přilbách chocholy, avšak krátce poté tato praxe skončila, a chocholy se zredukovaly pro přehlídky. Rozšířená byla kroužková zbroj, kterou legionáři používali ještě po r. 100 n. l., a snad nikdy ji zcela neodložili.

Počátkem našeho letopočtu přibyla k vojenskému opasku ( cingulum) individuálně nošená zástěrka, a na druhém opasku byla zavěšena dýka ( pugio), která se v té době stala standardem. Došlo k modifikaci obdélného štítu ( scutum), zhotoveného z dřevěných latěk, potaženého kůží a zesíleného kováním a puklicí ( umbo). Byl pestře pomalován ornamenty a symboly příslušné jednotky.

Výzbroj vojáka legií tvořila dvě kopí, pila různých rozměrů a meč ( gladius) s dlouhým, zužujícím se hrotem. Všechny zbraně a zbroj tohoto období byly bohatě zdobené stříbrem a černou intarzií ( niello). Jako vojenská obuv sloužily typické caligae, základem oděvu byla vlněná tunika, pravděpodobně standardní od časů Mariových, kdy začal vojákům výzbroj a ošacení vydávat stát. Vzhledem k tomu, že tehdy neexistoval (alespoň se nedochoval) žádný „výstrojní předpis“, byly vojenské tuniky v různých barvách, z nichž běžná byla tlumená červeň.

Legionář v tunice

K nižším důstojníkům patřili setníci, centurioni. Velkou standartu nosil honosně oděný praporečník ( signifer), jehož přilbu, ramena a záda kryla kožešina medvěda nebo jiné šelmy. Povely nadřízených tlumočil trubač ( cornicen), jehož kovový nástroj svými dunivými zvuky přehlušoval bitevní vřavu. Jeho přehoz býval zhotoven z vlčí kožešiny.

Setník a trubač (Foto: Edgar Pachta)

Proměny vojska za raného císařství

V raně císařském období se římští vojáci často střetávali s Parthy. Aby mohli lépe čelit mrakům šípů, vystřelovaných parthskými jezdci, přijali na sklonku starého letopočtu více ochranných prvků vč. zbroje z kovových pásů ( lorica segmentata), navlékané přes prošívanici.

Tato ochranná zbroj, typická pro římská vojska všech dob, se ve skutečnosti používala pouze od 1. do 3. stol. n. l. Prohnuté scutum dostalo výrazně čtverhranný tvar; odvozovalo se od štítu gladiátorů, jenž byl ovšem menší a lehčí.

Polstrovaná čapka pod helmu (vlevo originál, vpravo rekonstrukce). (Archív E. Pachty)

Jednorázové pilum, těžší než v republikánské éře (kolem 2 kg) mělo hrot, který se v momentu nárazu ohnul.

V 1. stol. n. l. byli součástí některých legií těžkooděnci ( gravis armatura) i lehkooděnci zvaní hastatus levis armatura. Tak tomu bylo (podle Arriána) např. u legie XII Fulminata, která se r. 66 n. l. účastnila potlačování povstání v Judeji. Lehkoodění legionáři byli chráněni koženou zbrojí a helmou, která se v tom období vyvíjela z italických vzorů. K jejich útočným zbraním patřilo pilum a gladius.

Další vývoj římské zbroje v tomtéž období

V Trajánových válkách byli někteří legionáři vexillationes vystrojeni zvláštním způsobem, aby mohli odolávat hrůzostrašným dáckým mečůmrhompaie, které nemilosrdně usekávaly ruce a nohy a vůbec způsobovaly hrozná zranění. Speciální výstroj, kterou nosili někteří vexillationes za Dáckých válek sestávala, kromě typického obdélného scutum, z pancéřového rukávu a žebrové přilby podunajského původu (německy zvané Spangenhelm). K tomu plechové holenice a šupinový pancíř ( lorica squamata).

Dácká šavle tactana

Za Markomanských válek se ujímal kožený svalový krunýř ( lorica), který od tohoto období začali používat nejen vyšší důstojníci, ale i nižší hodnosti. Zbroj vojáků byla zdobena jantarem a drahokamy podle módního stylu v germánských provinciích. Helmy dostávaly mohutné lícnice a čím dál více obepínaly hlavu. Do módy se dostával masivní bandalír ( baltheus, ramenní popruh) pro meč, stejně jako kruhová spona na opasku cingulum, která se stala běžnou ve 3. století. Na opasku vojáci nosívali toulec s lehkými oštěpy.

Tam, kde sloužily legie, působily také pomocné sbory. Sloužili v nich obyvatelé provincií, kteří dostali příslib, že po odsloužení určité doby se stanou občany Říma. Pomocná pěchota nosila jednoduchou verzi legionářské přilby a obvykle kroužkový nebo šupinový pancíř. Štít byl plochý. Luščištníci pomocných sborů z Blízkého Východu používali levnější šupinovou zbroj a typickou východní přilbu. K natažení luku jim sloužil prstenec na palci. Takové prsteny byly nalezeny u pevnosti Carvoran (Magnis) na severu Británie, poblíž Hadriánova valu, což nasvědčuje, že zde ležela posádkou syrská pomocná pěchota. Význam pomocných sborů postupně vzrůstal, až zastínily samotné legie.

Helma pomocných sborů

V raně císařské éře tvořilo značnou část římské kavalerie jezdectvo pomocných sborů. Dodnes je poněkud známější než jeho pěšáčtí bratři. Nesporně proslavenou galskou, hispánskou a germánskou kavalerii používal Caesar, a zdá se, že odtud se tato praxe dále šířila. Provinční elity viděly ve zřizování co nejprestižnějších jízdních jednotek vhodný způsob, jak sloužit Římu. Z toho plyne, že též Arminius (původce Varova neštěstí) byl kovaný římsko-germánský šlechtic.

Jezdecké přilby zřejmě nebyly nijak typizované. Základem všech byl železný zvon, pokrytý vrstvou měděné slitiny, která byla vytepána do podoby vlasů. Takové přilby byly vždy vybaveny lícnicemi s vytlačenýma ušima. K některým se mohla připevňovat i obličejová maska. Nejznámější nálezy tohoto typu pocházejí z oblasti okupované Batávy, kteří, jak se zdá, k pokrytí dýnek přileb s oblibou používali skutečné vlasy.

Římští kavaleristé (Foto: Edgar Pachta)

Doporučené produkty

Komentáře

  • Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první, kdo přidá komentář!
Napsat komentář
Komentář