Co (ne)víme o historii evropského meče

Od čepelí z bronzu k masivním „obouručkákům“

První meče se objevily už v době bronzové, přibližně kolem roku 1700 př. n. l. Měly krátkou čepel, která byla určená spíše k bodání než k seku.

Obrat nastal až v době železné, kdy se výrazně proměnila technika výroby – a také s příchodem Keltů. Jejich meče byly delší, lépe vyvážené a někdy i bohatě zdobené, čímž majitelé dávali na odiv své společenské postavení.

Také v antickém světě se stal meč nepostradatelnou výbavou válečníka. Za všechny stačí připomenout slavný gladius: krátký meč se silnou čepelí kosočtverečného průřezu, který nosívali gladiátoři nebo římská pěchota.

Po rozpadu Římské říše se Evropa zmítala ve zmatcích a nejisté časy poznamenaly řemeslo i obchod.

Meč nákladný na výrobu se stal zbraní elity. Dovolit si ho mohli pouze členové panovnických družin nebo zámožné osoby.

V raných dobách středověku se však objevily i merovejské či karolínské meče. Ty už můžeme považovat za předchůdce dvousečných mečů s rovnou čepelí, které známe z 12.–15. století.

Hlavní druhy evropských mečů a rozdílný způsob jejich využití

Způsoby použití i konstrukce meče se v průběhu doby proměňovaly. Následující zjednodušené členění ti historii evropského meče přiblíží více.

Meč a jeho funkce

1. Meč jako nástroj trestního práva – za doby Karla Velikého se stal meč symbolem spravedlnosti. Z filmů i dějepisu známé početné zmínky o tom, kdy byli odsouzenci sťati mečem. Silou meče mohli rozhodnout svůj spor i dva znesváření šlechtici: pokud se oba rozhodli pro souboj, utkali se pod širým nebem za dozoru soudců. Kdo vyhrál v souboji, vyhrál také spor.
2. Meč jako obřadní nástroj – důležitou úlohu sehrával meč při pasování panošů na rytíře. V pozdějších dobách se stalo zvykem, že pasovaný byl poklepán mečem na ramena a zároveň při ceremoniálu sám obdržel nový meč, který stvrzoval jeho příslušnost k rytířskému stavu.
3. Meč jako kulturní symbol – meč měl významnou funkci nejen na bojišti, ale také v umění. Vždyť i legendární válečníci jako král Artuš nebo Beowulf si vydobyli slávu díky své čepeli. Z českých mečů připomeňme třeba Svatováclavský meč používaný při korunovacích českých králů.

Typy mečů napříč staletími

Jen v oblasti střední Evropy vznikla nebo se rozšířila celá řada mečů. Uveďme si ty nejznámější:

Jednoruční meč – nejstarší typ meče, který nadále převažoval ve vrcholném a pozdním středověku. V této době se již jednalo o nám známý dvousečný meč, ke kterému nosil válečník také štít. Jednoruční meč používali pěší vojáci i jezdci na koni.

Obouruční meč – první obouruční meče vznikly na evropské půdě nejspíše mezi léty 1250–1350. Jednalo se o masivní meče, které dosahovaly délky i více než 120 centimetrů a vážily průměrně 2–2,5 kilogramů.

Pokud se takovýto meč dostal do (ne)správných rukou, měl jeho nositel i psychologickou výhodu: jediný pohled na jeho meč totiž naháněl hrůzu a dokázal tak předejít samotnému souboji.

Bastardní meč („meč a půl“) – kompromis mezi jednoručním a obouručním mečem. Název pochází z francouzského „ épée bâtarde“. Tento “hybridní” model se objevil během 14. století. Byl vybaven delší rukojetí, válečník ho tak mohl držet jednou nebo oběma rukama.

Rapír – lehký meč, který se stal převážně civilní zbraní. První zmínka o rapíru pochází nejspíše z roku 1474. Používali ho především šlechtici při soubojích a později při šermířských klání, která se začala objevovat na území Francie a Španělska právě v 15. století.

Schéma a popis evropského meče z dob středověku

Přestože se v průběhu středověku objevily desítky různých variant mečů, jeho základní části zůstaly prakticky neměnné.

1. Čepel – u středověkých mečů převažovala dvousečná a rovná čepel. Tvrdost a pružnost čepele závisela na způsobu kalení a typu použité oceli.
2. Záštita (kříž, příčka) – kovová část zbraně, která oddělovala čepel od jílce či rukojeti. Sloužila k zachycení či odklonění protivníkovy čepele.
3. Rukojeť – místo určené k držení meče. Zajišťovala dobrou ovladatelnost v boji (proto byla u obouručních mečů prodloužená například o 20–30 centimetrů). Základ většinou tvořilo ocelové jádro (stopka) obložené dřevem a ovinuté kůží nebo drátem: zámožnější majitelé ji nechávali bohatě zdobit.
4. Hlavice (hruška, koncovka) – zakončení zbraně, sloužilo k vyvážení meče. Při boji zblízka mohl nositel hlavicí svého protivníka udeřit, a tím získat ve střetu navrch. Hruška však bývala uměleckým odlitkem, popřípadě byla zdobena i rytinami nebo křížem, čímž plnila i dekorační funkci.

Schází ti v kolekci zbraní meč, který opravdu stojí za to?

Meč nebyl v evropské kultuře pouze zbraní, ale také symbolem rytířských ctností, urozeného původu nebo významného postavení.

Pokud máš pocit, že ti meč podobných kvalit ve sbírce zatím schází, máme pro tebe tip. Prohlédni si skvostné repliky mečů v našem obchodě.

Na každém z nich si řemeslníci dali velmi záležet, aby se stal skutečnou ozdobou tvé sbírky. Přesvědč se na vlastní oči.