Halapartna – poznej historii švýcarské zbraně

Dne 15. listopadu 1315 se stalo něco do té doby nevídaného. Těžce obrněná rytířská jízda arcivévody Leopolda Rakouského a milice vévodových měst utrpěly u Morgartenu drtivou porážku od sedláků ze zapadlých alpských údolí Schwyz a dalších. Rakouské vojsko, připravené ztrestat odbojné horaly, vtáhlo do morgartenského průsmyku, kde narazilo na záseky přehrazující úzkou stezku mezi horským srázem a jezerem. Pyšná armáda byla v pasti – vpřed postupovat nemohla, ze svahů se na ni řítily balvany vrhané číhajícím nepřítelem, zezadu se na jízdu tlačily houfy vlastní pěchoty.

Na stísněné rytíře se vrhali Švýcaři, strhávali je ze sedel a na zemi jim rozráželi hlavy dřevcovými zbraněmi s hlavicí podobnou sekeře. Nová zbraň se nazývala halapartna (též helebarda) a stala se nezbytnou součástí švýcarské výzbroje.

Švýcarské halapartny

Nejstarší typy halaparten měly jednoduchý, velký list hrotu, vybíhající nahoře do ostré kalené špice, takže připomínaly zbraně u nás známé jako sudlice. Účinnost zbraně se ještě zvýšila železným hákem, jdoucím kolmo ze hřbetu listu. Ratiště se vyráběla z javorového dřeva. Jejich průřez byl později hranatý, aby se v ruce neprotáčela, a navíc se omotávala kůží, sloužící jako pevná podložka pro dlaň. Když se voják dobře mířenou ranou z rozmachu zasekl hákem do spárů plátového brnění, stačilo trhnutí – a jezdec se svezl ze sedla.

Ovládání halapartny oběma rukama vyžadovalo velkou sílu a obratnost. Rány zasazené touto prodlouženou sekerou byly strašlivé, protože síla dopadu se díky délce zbraně hodně zvyšovala. Švýcaři se stali nejlepšími vojáky Evropy, schopnými porážet armády těžké šlechtické kavalerie. Jejich válečný systém se stal hnacím motorem pro revoluci v moderním vojenství. K jednomu z jejich největších vítězství došlo 9. července 1386 u Sempachu. Kronikář je shrnul slovy: „A tak boj skončil a Švýcarům patřilo bojiště a vzali tam skvostnou zbroj a šaty a klenoty, co našli u těch pobitých pánů …“

Švýcarská taktika byla velmi jednoduchá – vycházela z toho, že se pěší vojsko muselo v prvé řadě ubránit při útoku jezdectva. Významnou roli hrál zpočátku terén, ale již v 15. stol. získali Švýcaři takové dovednosti a sebevědomí, že se mohli nepřátelům postavit v podstatě kdekoli. Jejich velké čtvercové houfy se ježily halapartnami a dlouhými píkami; opodál stály menší formace střelců (z kuší, později i z ručnic), kteří zahajovali boj.

Švýcarská halapartna, kol. 1390

Anatomie a konstrukce halapartny

Na první pohled působí halapartna jako „sekera na dlouhé násadě“. Ve skutečnosti se jedná o technicky promyšlenou kombinovanou zbraň, která v sobě spojuje hned několik funkcí.

Proto se hodila pro pěší formace: pěšáci dosáhli na nepřítele z větší dálky a zároveň mohli při boji zblízka snáze měnit úchop.

1. Hlava zbraně: tři nástroje v jednom

Železo halapartny (hlava zbraně) se skládá ze tří základních částí, z nichž každá měla v boji specifický účel:

• List (čepel) – část podobná sekeře. Sloužila k drtivým sečným úderům, a to nejen proti nechráněným částem těla, ale i proti zbroji. Tvrdý úder vedený shora dokázal poškodit helmu, ramenní pláty nebo zpřelámat nepříteli pár kostí v těle.
• Bodec (hrot) – umístěný na vrcholu hlavy. Umožňoval bodání na větší vzdálenost, zejména proti jízdě. Bodec byl navržen tak, aby dokázal proniknout skrze spoje v plátové zbroji nebo prorazit kroužkové brnění.
• Zobák (hák) – zadní, často přehlížená část zbraně. Sloužila ke strhávání jezdců z koní nebo k zachycení štítu. V těsném boji byl hák často stejně důležitý jako čepel.

2. Ratiště: detail, který rozhodoval

Dřevěná násada halapartny, nazývaná ratiště, neměla pouze kulatý tvar, jak se někdy mylně traduje. U kvalitních halaparten bývaloratištěhranaté nebo osmihranné, aby se zbraň v rukavicích neprotáčela. Hrany také pomáhají i v orientaci ostří – voják po hmatu pozná, kde má sek a kde bodec, aniž by se díval (tzv. edge alignment).

Ratiště se vyrábělo z houževnatého dřeva (například jasanu) a jeho délka odpovídala použití ve formaci – halapartna byla zbraní pěchoty.

3. Páskování: ochrana proti zničení

Méně známým, ale klíčovým prvkem jepáskování – kovové výztuhy (pruty nebo pásy), které směřovaly od hlavy zbraně po ratišti směrem dolů. Měly zabránit tomu, aby protivník přesekl halapartnu jediným úderem. S výztuhami byla zbraň výrazně odolnější.

Pojmy, které se často pletou: sudlice vs. halapartna

Pojmy halapartna a sudlice se často zaměňují. Z historického i konstrukčního hlediska jde ale o odlišné typy zbraní.

1. Sudlice je konstrukčně jednodušší. Původně se vyvinula z kované zemědělské kosy nebo nože na oklesťování stromů, překovaného pro válečné účely.

Typická sudlice z doby kolem 14. století se skládala z listu čepele, přímého hrotu v ose ratiště a (jednoho nebo více) kolmého bodce nebo háku v opačném směru k břitu čepele.

2. Halapartna je naproti tomu kombinovaná zbraň – má podobu sekery s bodcem a protihrotem, které jsou připevněny k dlouhé násadě.

Halapartna vs. pollaxe (pollax)

Dalším omylem je záměna halapartny a pollaxe. Mezi oběma zbraněmi je však zásadní rozdíl:

• Halapartna byla pěchotní zbraní, určenou pro boj ve formaci. Používali ji především neurození vojáci – nejprve v německých a švýcarských krajích, v průběhu 16. století také v některých dalších částech Evropy.
• Pollaxe byla naopak rytířská zbraň, která se používala jak na turnajích, tak v boji. Kolem 15. století ji užívali především sesedlí panoši a zbrojnoši.

Další příbuzné zbraně

• Bardyš (berdycha, berdyše) – tyčová obouruční zbraň s masivní čepelí, která připomíná sekeru. Vyskytovala se například na území Ruska, kde ji používali i elitní pěší jednotky.
• Gisarma – tyčová zbraň, která se vyvinula ze zemědělských nástrojů (kosa). Skládala se z jedné dlouhé a široké čepele a dozadu zahnutého háku.

Symbol pořádku i prestiže. Kdo používal halapartnu

Halapartna se neobjevovala jen na bojištích – využívala se například při udržování pořádku ve městech nebo při okázalých ceremoniálech. Proto ji dodnes spatříš v muzeích, ale také třeba na znacích elitních strážních oddílů.

Lancknechti a pěší profesionálové

Halapartnu nejprve používala švýcarská pěchota: po jejich vzoru si zbraň osvojili také němečtí lancknechti.

Právě v německých zemích se halapartna rozšířila jako standardní výzbroj pěchoty a stala se symbolem profesionálního žoldnéřského vojska.

Vojenští velitelé a udržovatelé kázně

S nástupem palných zbraní v 17.–18. století halapartna ztrácí svůj význam na bojištích, ale v rukou poddůstojníků našla nové uplatnění. Stala se odznakem poddůstojníků, kteří ji používali k udávání tempa pochodu nebo k udržování kázně.

Ponocní a městské stráže

Zbraň využívali také ponocní a městská stráž. I v tomto případě šlo primárně o symbol autority a pořádku. Halapartna v rukou strážného ukazovala, kdo je zodpovědný za bezpečnost města.

Láká tě majestátnost halapartny? Ať už stavíš švýcarskou gardu, lancknechta nebo hledáš dominantu do své zbrojnice, u nás najdeš špičkové repliky halaparten. Prohlédni si naši nabídku tyčových zbraní.

Stráže světských i církevních knížat

Od 15. stol. tvořila halapartna součást výzbroje pěchoty všech evropských zemí. Objevuje se v rukách žoldnéřů i dvorních gard od Anglie po Uhry, Polsko či Litvu. Nejzajímavější však je, že stráž papeže ji nosí dodnes, ačkoli již jen při slavnostních příležitostech.

V roce 1506 přišlo ke svatopetrskému stolci 150 žoldnéřů pod vedením Švýcara Petera von Hertensteina, připravených sloužit papeži Juliu II. Od té doby zůstala švýcarská pěchota spojena s papežským státem. Tak byla zřízena „pěchotní kohorta k posvátné opateře pontifikátu“, kterou vedl Kaspar von Silenen (Hertensteinův vnuk). Vedl ji až do r. 1517, kdy padl v bitvě u Rimini proti císařským.

V těch letech válek o Itálii došlo vyplenění Říma: 6. května 1527 vojsko 10 000 německých lancknechtů luteránské víry, kteří zuřivě nenáviděli papeže, vystavilo město ohni a meči. Aby se papež Klement VII. mohl uchýlit do Andělského hradu, čelila švýcarská garda střelám z německých arkebuz. Padlo 147 mužů, včetně velitele Kašpara Roista. Švýcarská garda byla o 20 let později obnovena papežem Pavlem III. a sehrála svou roli v bitvě u Lepanta (7. října 1571).

V současnosti Švýcarská garda čítá jen 110 mužů, kteří se však chlubí hodnostními stupni jako v pluku.

Uniforma papežské gardy z 19. stol. Zdroj: Wikipedie

Flanderské milice

Těžkou ránu rytířům zasadila pěchota již dříve, 11. července 1302 u Courtrai (dnes v Belgii). V sedm hodin ráno francouzští rytíři vyrazili cvalem na pláň, překonali první překážky, ale uvízli v bahně a stali se terčem pro nepřátelské lučištníky. Na základě dílčího úspěchu janovských kušiníků francouzská jízda obnovila útok. Rytířům stály v cestě další překážky, a navíc se začali bořit do bahna. Jejich útok uvázl, a vrhla se na ně vlámská pěchota s  dřevcovými zbraněmi.

V prudké řeži zahynul i velitel Francouzů vévoda d‘ Artois. Vlámové pak pronásledovali prchající nepřátele až k branám Lille a Tournai, přičemž mnoho z nich zabili (tzv. Bloed-Meersch – „krvavá cesta“). Vítězové pak na bojišti posbírali více než 500 rytířských ostruh, které rozvěsili v nedalekém kostele.

Vlámští milicionáři byli v drtivé většině pěšáci, organizovaní, vycvičení a vystrojení v rámci gild (cechů). Přes lehkou zbroj oblékali varkoč se znakem domovského města. Kromě meče nebo dýky za pasem používali zbraň s humorně-morbidním názvem goedendag, čili „dobrý den“. Strašlivá zbraň, používaná v těsné formaci ke srážení francouzských rytířů, sestávala z dřevěné tyče dlouhé kolem 1,5 metru, nahoře zakončené ostrým hrotem, spojeným s držadlem pomocí dorazového prstence. Takový nástroj slučoval vlastnosti kopí a bijáku a byl obzvláště účinný v semknutých formacích pěchoty složené z kopiníků a lučištníků.

Goedendag, 13. – 14. stol.

Zbraně pěších žoldnéřů a městské chudiny

Mnoho typů dřevcových zbraní má svůj původ v Itálii a jižní Francii. Dobrodružní jihofrancouzští žoldáci, tzv. ribauds, kteří v době stoleté války táhli s armádou a slídili po kořisti, používali s oblibou zbraň zvanou guisarme nebo runka , původně rolnický nástroj, který rozséval zkázu v rukou vycvičené pěchoty 14. stol. Runka měla srpovitý hrot, z jehož hřbetu vyčnívaly dvě špice.

Z Itálie pocházely také další druhy dřevcových zbraní. V prvé řadě to byla píka s dlouhým, ostrým a tenkým hrotem, nazývaná příznačně  stocco neboli šídlo. Kosa ( falcio)dala vzniknout zbrani falcione, tzn. sudlici se zahnutým ostřím, na hřbetě čepele opatřené háčkem k páčení ocelových plátů. Z této zbraně se postupně vyvinula kůsa, objevující se ve výzbroji palácových gard.

Z toho, že Itálie byla v minulosti roztříštěna na řadu států a státečků, vyplynulo i rozdělení zbraní podle krajů. Tak píka se dvěma zahrocenými rameny dostala název corsesca, protože ji používali hlavně Korsičané (velmi podobná zbraň byla u nás známá jako sudlice ušatá); v hornatém Savojsku si získaly oblibu vidle zvané forca, opatřené dvojitým hákem, sloužícím nejen k boji, ale i k zlézání skal.

Sudlice Spalding, 14. – 15. stol.

Zbraň ze Skotska

Ve 13. – 16. stol. působili elitní skotští a irští žoldnéři, tzv. gallowglass. K jejich charakteristické výzbroji patřil dlouhý obousečný meč, v prvé řadě však sekera na ratišti dlouhém 1,8 m. Byla doplněna zahnutým hákem, sloužícím nejen ke strhávání jezdců z koní, ale i ke zdolávání hradeb. Skotští horalé ji nazývali lochaber, irští bojovníci spar nebo sparthe.

Švýcarský halapartník z konce 15. stol. Původní akvarel: Edgar Pachta