V antickém Římě se střídala nezřízená zábava s utrpením

Mluvíme o období S.P.Q.R. z latinského Senatus Populusque Romanus, v překladu senátu a lidu římském. Značka symbolizovala právě tyto dvě složky vlády římské říše. Sousloví vzniklo v období římské republiky a bylo používáno i za císařství. Sama čtyři písmena SPQR byla považována za výsostný znak říše a našli bychom ji na mincích nebo na standartách římských legií. Dnes ji vidíme v erbu Říma i na většině místních kanálových poklopů.

Nezřízení Římané se uměli bavit

Ti, kteří tvrdí, že žijeme v divoké době a dřív jednoduše bylo líp, nemají zcela pravdu. Řada věcí, která se v antickém Římě odehrávala, by nám i dnes připadala šílená nebo minimálně podivná. Například upírské historky, které rády sledují dívky v seriálech, nebyly pro Římany jen řečmi. Krev gladiátorů podle nich léčila, proto ji používala k zahánění nejrůznějších nemocí. Řešila se tak i neplodnost. Krev lidé pili na zdraví a nikoho to nepohoršovalo.

Povídat si chodili na veřejné toalety. Nepředstavujte si skupinu kamarádek, které si šly v klubu přepudrovat nos. Na římských toaletách probíhaly vášnivé debaty i mezi muži. Pokud se tedy nebavili na honosných slavnostech. Pořádali je vlivní měšťané a dávali si záležet. Opulentní hostiny trvaly dlouhé hodiny a bylo jasné, že tolik chodů není v lidských silách pozřít. To ale nebyla překážka. V této době bylo zcela normální, že když se člověk přejedl, vyzvracel se, aby si mohl užívat jídla dál.

Římané si s mýdlem hlavu nelámali

Krása byla důležitou součástí života na výsluní v římském císařství. Ženy se snažily vyniknout, proto si i tehdy pravidelně barvily vlasy. Barvy se vyráběly z kozího tuku, henny, popela a bělidla. Přestože se velmi často umývali a celkově dbali na hygienu, nepoužívali Římané mýdlo. Stačila jim voda a parfémované oleje, kterými se natírali. V této době se také rozmohla škrabátka, proč asi?

Oblékání bylo součástí společenského života. Nejvýznamnější barvou byla fialová, která patřila senátorům a císařům, pro ostatní byla zapovězená. Na slavnostních orgiích si ale s oblékáním nikdo hlavu nelámal. Přece jen by překáželo při oblíbených hrátkách.

Tógu, typický střih šatů, nosili pouze svobodní muži. Otroci i gladiátoři se museli spokojit s něčím, co vypadalo jako pár let neprané kusy hadru. K praní samotnému se používala moč. Provozovatelé prádelen proto pravidelně obcházeli okolí a sbírali od lidí moč, kterou pak využívali.

Penis jako symbol štěstí

Falická vyobrazení považovali lidé za talisman štěstí. Nosili ho na krku, věšeli na kliky u dveří a věřili, že to zahání zlé duchy. To se hodilo především levákům, kteří se jednoduše špatně narodili. Podle tehdejšího přesvědčení neměli leváci v životě štěstí. Symbol penisu tuhle nerovnováhu mohl alespoň částečně vybalancovat.

U zdánlivě pobuřujícího tématu zůstaneme. V prvním století před Kristem spatřila světlo světa báseň z pera Gaia Valeria Catulla, kterou adresoval dvěma svým hlavním kritikům. A nebral si servítky! Báseň je tak vulgární a obscénní, že se překladu z latiny dočkala až ve 20. století.

Nenarodili jste se ve šťastný den? Smůla!

Ať už jste slyšeli o tvrdé sparťanské výchově dětí cokoli, od římských způsobů se příliš nelišila. Nedlouho po narození pokládaly matky své dítě k nohám jeho otce. Pokud se nemluvně narodilo ve šťastný den a otec potomka chtěl, zvedl ho a vzal do náručí. Tímto gestem přijal miminko za své a přebral všechny povinnosti otce. V opačném případě nechal dítě ležet a odsoudil ho tak k smrti. Nestávalo se to jen nemocným a postiženým dětem. Někdy zkrátka nebyl ten šťastný den. Podle čeho to otcové posuzovali, se zřejmě nedozvíme.

Jméno, které vybíral dítěti také otec, nedostalo hned při narození. Až devátého dne, u dívek o den dříve, se konalo tradiční očištění, kterému říkali lustratio. Při tomto obřadu přijalo dítě osobní jméno a na krk mu rodiče pověsili kožené pouzdro s amuletem.

Cílem výchovy bylo vést děti k ideálům římského člověka. Hlavní byla mravnost, důstojnost, zbožnost, pokora a úcta ke stáří. Trochu se nám to bije se zhýralým životem za zavřenými dveřmi, že? Dcery se od útlého věku pod vedením matky učily vést domácnost. Chlapce si v určitém věku vzal na starost otec. Učil je povinnostem římského občana, znalosti zákonů a obecně je začleňoval do společenského života.

Žádaná podívaná představovala hrdinskou smrt

Otcové své syny za odměnu brávali i na nejzajímavější podívanou, gladiátorské zápasy. Neohrožené otroky sledovali lidé z tribun, muži s mečem nebo římsku dýkou v ruce přitom bojovali o slávu i holý život najednou.

Správného gladiátora jen tak něco nezabilo, chránila ho vrstva tuku. Na vyrýsované břišní svaly zapomeňte. Tuk chránil tělo před tím, aby mu říznutí dýkou poškodilo vnitřní orgány. Muži museli mít sílu, fyzickou převahu a spoustu energie.

Helma se stala jednou z nepostradatelných částí výbavy bojovníka. Historikové, kteří studovali pozůstatky gladiátorů, se totiž shodují na tom, že drtivou většinu z bojovníků zabila zranění hlavy. S každým vyhraným soubojem však šance na přežití gladiátorů rostla. Pokud se gladiátor dostal mezi 15 procent nejlepších v aréně, byla jeho šance na smrt prakticky nulová. Některé z nich si dav natolik zamiloval, že pro něj i v případě prohry žádali milost od císaře. Oblíbený favorit, tak mohl předvést další zábavné krvavé kousky, i když neměl zrovna dobrý den.