Kuše - tichý a rychlý zabiják. Jak se z nich dříve střílelo?

Původ kuší hledej v Číně

Kuše pravděpodobně vznikla z luku – jeho doplněním o pažbu (tzv. sochu). Poprvé se o ní zmínil slavný čínský vojevůdce Sun-c᾿ v 5. století př. n. l. ve svém válečném díle Umění války. Patří tak k nejstarším zbraním na světě. 

Nezávisle na Asii kuši současně vyvíjeli ve svých městských státech i Řekové. Kolem roku 400 př. n. l. vznikla její vylepšená varianta, tzv. balista, pojmenována po římských legionářích. Místo šípů vrhala kamenné projektily, využívala se proto jako velký vrhací stroj na válečných lodích.

Zpočátku nebyla historická kuše nijak zvlášť populární, střelci ji používali jen při obléhání. Oproti luku byla těžší a střílení z ní třikrát pomalejší – i dobrý střelec zvládl z kuše vypálit 2, maximálně 3 šípy za minutu. Napínání tětivy bylo fyzicky náročné a zabralo příliš mnoho času – pomáhali si proto rumpálem, hojně využívaným i ve středověku.

Středověká zbraň, co snadno prorazí štít i kroužkovou zbroj

Středověcí rytíři si samostříl nakonec oblíbili. Prostřelil totiž štít i kroužkové brnění a jeho kovový šíp doletěl až 200 metrů daleko. Protivníka v plné zbroji dokázal i obyčejný pěšák s kuší vážně zranit nebo zabít. Oproti výcviku lučištníků byl trénink kušistů levnější a poměrně rychlý. 

Popularitu samostřílů ve středověku potvrzují i archeologické nálezy. Normandští válečníci jich hojně využívali během války proti Anglosasům roku 1066 v bitvě u Hastingsu – přímo na bitevním poli byly objeveny šípy do kuší. 

V dubnu 1139 se v Římě konal druhý lateránský koncil, jehož účastníci kuše zakázali. Domnívali se, že kvůli jejímu dosahu a síle se rozhodně nehodí, aby je nasadili během vzájemných střetů – nazývali ji ďábelskou zbraní. V boji proti Arabům a kacířům však kuše církevním hodnostářům kupodivu nijak nepřekážely. 

O použití kuší se hojně zasazoval proslulý anglický král Richard Lví srdce. Ironií osudu zůstává fakt, že sám přišel o život roku 1199 poté, co ho zasáhl šíp ze samostřílu. 

Jako válečnou zbraň si kuši později v Čechách oblíbili rovněž husité. Svou popularitu získala i lovecká kuše, využívaná k lovu nebo honům. 

Milovníkům středověkých kuší doporučujeme zhlédnout kuše z hradu Skály uchované ve sbírkách Moravského zemského muzea, případně v Národním muzeu uchované samostříly ze zříceného gotického Nového hradu u Kunratic. 

Z čeho se kuše skládala a z jakých materiálů se vyráběla?

Nedílnou součástí kuše je lučiště, které se původně vyrábělo ze dřeva, nejčastěji dubového či ebenového. To ve středu, nebo celé, ovíjeli březovou kůrou, šlachami či kůží – díky tomu méně praskalo a střelec se nezranil.

Později se rozšířila tzv. kompozitová lučiště, jejichž vnitřní stranu tvořily šlachy a vnější rohovinové či kostěné destičky. Od 15. století dřevo nahradila ocelová lučiště. 

K lučišti a pažbě (neboli soše) se přivazovala tětiva spletená ze šlach, občas i ze lnu nebo hedvábí. Kotvila se na dřevěné pažbě, díky čemuž mohl střelec přesně mířit. Přečti si, jak se tětiva správně mění. 

První kuše postrádaly napínací mechanismus – střelec si tak musel opřít zbraň o břicho nebo přišlápnout lučiště a silou paží samostříl natáhnout. Zhruba na přelomu 12. a 13. století proto konec sochy doplnili o třmen – do něj střelec vložil nohu a speciálním hákem u pasu kuši natáhnul. 

Do toulce zavěšeného u pasu si kušista ukládal šípy. Býval zpravidla dřevěný a potažený kůží, někdy jej zdobila kožešina. 

S kuší hurá na sportoviště, lesu se vyhni obloukem

Správný postoj – nápřah – soustředění – pal! Dnes si ze sportovní kuše vystřelíš rekreačně. 

Nejčastěji se využívají nekladkové samostříly, někdy i se sklápěcím lučištěm, odlehčenou pažbou nebo pistolové kuše. Před každou střelbou se však nezapomeň vybavit kvalitním příslušenstvím. Mladým začínajícím střelcům pořiď dětskou kuši nebo foukačku. Pokud je na tebe kuše příliš nebezpečná, zamiř na cíl prakem.

Zklameme však všechny vášnivé lovce – v Česku a další řadě států s kuší lovit nesmíš, povolena je pouze kulovnice nebo brokovnice. 

O dalším využití kuší jsme se rozepsali v našem článku, kde například zjistíš, za jakých podmínek můžeš samostříl vlastnit.

Otázky a odpovědi (FAQ)

Kde a kdy vznikla kuše?

Kuše pravděpodobně vznikla z luku jeho doplněním o pažbu. Poprvé ji zmínil čínský vojevůdce Sun-c' v 5. století př. n. l. ve spisu Umění války; patří k nejstarším zbraním světa.

Jak daleko a jak rychle střílela středověká kuše?

Kovový šíp z kuše doletěl až 200 metrů a prorazil štít i kroužkové brnění. Střelba však byla pomalá - i dobrý střelec vypálil jen 2 až 3 šípy za minutu.

Proč byla kuše ve středověku zakázána?

V dubnu 1139 ji na druhém lateránském koncilu v Římě zakázali jako „ďábelskou zbraň" pro křesťanské střety. V boji proti Arabům a kacířům ale zákaz neplatil.

Kdo z historických osobností zemřel zásahem z kuše?

Anglický král Richard Lví srdce, který používání kuše prosazoval, sám roku 1199 zemřel poté, co ho zasáhl šíp ze samostřílu.

Z čeho se historická kuše skládala?

Základem byla pažba (tzv. socha) vzniklá doplněním luku, lučiště a tětiva. Napínání bylo fyzicky náročné, proto se používal rumpál - pomůcka na natažení tětivy běžná i ve středověku.

Jaký je rozdíl mezi kuší a lukem?

Zatímco luk musí střelec napnout vlastní silou pokaždé znovu, kuše drží tětivu napnutou pomocí spouštěcího mechanismu - střelec tak může déle mířit, aniž by ho unavovala síla potřebná k držení tětivy. Tahle vlastnost dělala z kuše ideální zbraň pro méně trénované bojovníky: zatímco výcvik dobrého lučištníka trval roky, s kuší dokázal zasáhnout cíl i málo zkušený voják po pár týdnech přípravy. Daní za tuhle výhodu byla pomalejší střelba - luk zvládl vystřelit i desetkrát rychleji než samostříl.

Kolik stojí historická nebo sportovní kuše dnes?

Ceny se odvíjí hlavně od typu a účelu kuše. Rekreační nekladkové kuše pro začátečníky seženeš už od nižších stokorun, kvalitnější sportovní modely se sklápěcím lučištěm nebo odlehčenou pažbou se pohybují v řádu tisíců korun. Historické repliky s ručně zpracovaným dřevěným lučištěm a kováním patří k dražší kategorii, protože jejich výroba je řemeslně náročnější než u moderních kompozitových materiálů.

Jaké příslušenství potřebuješ ke střelbě z kuše?

Kromě samotné kuše se neobejdeš bez šípů (bolt), které se od klasických lučištních šípů liší kratší délkou a tužší konstrukcí. Užitečný je také toulec na jejich přenášení, ochranné brýle a u výkonnějších modelů natahovací zařízení, které usnadní napnutí tětivy bez nadměrné fyzické námahy. Pro pravidelné střelce se hodí i terč odolný proti průniku hrotu, aby šípy nepoškodil ani po opakovaných zásazích.

Je legální vlastnit kuši v Česku?

Vlastnictví sportovní nebo historické kuše v Česku obecně nepodléhá zbrojnímu průkazu tak jako střelné zbraně - podmínky se ale liší podle výkonu a typu konkrétního modelu. Než si kuši pořídíš, ověř si aktuální legislativu, protože u výkonnějších kladkových kuší mohou platit přísnější pravidla než u rekreačních nekladkových modelů.

Existuje rozdíl mezi kladkovou a nekladkovou kuší?

Nekladková kuše má jednoduché lučiště bez dalších mechanismů a je lehčí i snadnější na údržbu - proto se nejčastěji doporučuje začátečníkům. Kladková kuše využívá systém kladek podobný modernímu kladkovému luku, díky čemuž dosahuje vyššího výkonu při menší potřebné síle na natažení. Je ale těžší, technicky složitější a obvykle i dražší.

Jak se o kuši správně starat?

Tětivu je potřeba pravidelně kontrolovat a promazávat voskem, aby nepraskala a udržela si pružnost. Lučiště by nemělo zůstávat dlouhodobě napnuté mimo střelbu, protože to materiál zbytečně namáhá. Dřevěné a kompozitové části je vhodné chránit před vlhkem a extrémními teplotami, které mohou způsobit prasknutí nebo deformaci materiálu.

Používá se kuše i v moderní armádě?

Přestože se dnes hlavně vnímá jako sportovní nebo sběratelská záležitost, kuše se okrajově používá i v moderních speciálních jednotkách - oceňuje se u ní tichý provoz bez záblesku a hluku výstřelu, což je výhoda při tichých operacích. Jde ale o výjimečné nasazení, ne o standardní vojenskou výzbroj.

Článek byl aktualizován 6.8.2026