Kořeny současných konfliktů 1. část. Jak to bylo s Ukrajinou?

Kořeny současných konfliktů 1. část. Jak to bylo s Ukrajinou?

Původ starých Slovanů je nejasný. Někteří historikové se domnívají, že jejich kmeny obývaly rozsáhlá území střední a severní Evropy již v římském období. V první části našeho pojednání si přiblížíme Slovany, kteří se – prokazatelně – od raného středověku usazovali i na území, kde v současnosti probíhá konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou … 

Slované na úsvitu dějin

V raném středověku východní Slované osídlili oblasti dnešní Ukrajiny, Běloruska a severního Ruska, kde zakládali nová hradiska, především Kyjev.

V okolí Kyjeva sídlili Poljané, v lesích na sever od něj Drevljané, dál na sever pak Vjatiči a Krijeviči; všechny tyto kmeny spolu s několika dalšími položily základ Kyjevské Rusi, z níž vyšly budoucí národnosti ruská, ukrajinská a běloruská. Do 9. stol. zde převládalo agrární hospodářství, pak se prosazoval obchod.

V té době slovanské kmeny soupeřily o kontrolu nad severním Ruskem. Některé požádaly o podporu severské Varjagy, kteří tento apel s radostí přijali.

Nadvláda Skandinávců

Varjagové se již nějakou dobu potulovali po těchto krajích a hledali říční cesty, které by spojily jejich vlast s bohatou Byzantskou říší. Varjagové si Slovany podmanili a založili vládnoucí dynastii Rurikovců, která vytvořila Knížectví Novgorodské.

Meč typu Gnězdovo, 1. polovina 10. stol.

Roku 858 dorazili Rurikovi služebníci Askold a Dir do Kyjeva a o bezmála dvě léta později přitáhli ke Konstantinopoli Varjagové podporovaní Rusy.

V r. 882 Oleg Moudrý sjednotil Novgorod na severu s Kyjevem na jihu, přičemž ten druhý se stal hlavním městem nového státu, Rusi.

Kníže Igor po neúspěšném nájezdu na Konstantinopol uzavřel s Byzancí obchodní smlouvu a vpustil do své země křesťanství. Roku 957 přijala křest Olga, vdova po Igorovi.

Svjatoslav, na rozdíl od své matky, nadále uctíval pohanské bohy. Proslavil se jako vojevůdce: v r. 966 zničil chazarský chanát, v l. 967–972 království podunajských Bulharů. Podmanil si také povolžské Bulhary, Alany a některé východoslovanské kmeny, a spojil se s Maďary a Pečeněgy.

V létě roku 969 Svjatoslav rozdělil své panství na tři části, z nichž každou svěřil pod regentství jednoho ze svých synů. Sám znovu napadl Bulharsko, vyplenil Trákii a ohrožoval Byzanc. O rok později však utrpěl porážku a na základě dohody s císařem Janem I. Tzimiskesem musel opustit Balkán, vzdát se nároků na Krym a vrátit se na západ od řeky Dněpr.

Jaropolk během své vlády inklinoval k nové křesťanské víře, nezvládal však vnitrostátní situaci, a nevlastní bratr Vladimír, obránce pohanství, ho nechal zavraždit.

Mapka Evropy v 11. stol. (Arre Caballo!)

Nástup křesťanství a vláda Vladislava I.

Vladimír I. Svatý dosedl na trůn díky podpoře Skandinávců. Za jeho vlády se Kyjevská Rus stala ohromným státním celkem, s administrativní strukturou a poměrně jasným třídním rozdělením (knížata, šlechtičtí bojaři a lid, který pracoval na nejbohatší vrstvy). Města byla dosud malá, obývaná drobnými obchodníky a řemeslníky.

Vladimír byl státník, jenž velmi záhy pochopil, že pokud se jeho země má zařadit k evropským mocnostem, musí přijmout křesťanství. Proto začal sondovat, který z křesťanských směrů bude pro něj nejvhodnější. Sám navštívil Konstantinopol a byl ohromen touto metropolí s jejími 500 000 obyvateli, katedrálami a zlatými kopulemi natolik, že začal snít o tom, že z Kyjeva učiní podobné město.

Nakonec se kníže rozhodl spojit příjemné s užitečným: využil žáků Cyrila a Metoděje, kteří vykonávali liturgii v domácím, slovanském jazyce, a poslal do Byzance kontingent 6000 válečníků, kteří vstoupili do tzv. Varjažské gardy a potlačili vzpouru dvou byzantských vojevůdců.

Konečně v r. 988 byl kníže Vladimír zastupující svůj stát slavnostně pokřtěn a oženil se s princeznou Annou, sestrou byzantského císaře. Kyjev se stává samostatným náboženským centrem. Zde i v Novgorodě vznikají katedrály. Roku 997 je v Kyjevě založeno arcibiskupství.

Přilby tohoto typu používali i ruští bojovníci

Zlatý věk Rusi

Za Jaroslava I. Moudrého prožívala Rus období rozkvětu: stavěla mnoho kostelů, dobyla polské území (hrad Czerwin) a dokonce v této zemi pomohla dynastii Piastovců. V r. 1036 Rusové porazili Pečeněgy.

V r. 1043 provedl Jaroslav útok z moře na Konstantinopol. Přestože utrpěl porážku, dokázal ukončit válku výhodnou smlouvou a prestižním sňatkem svého syna Vsevoloda s dcerou byzantského císaře Konstantina IX. Navíc Rusové získali Krym a Cherson.

Za Jaroslavovy vlády se Kyjev a Novgorod staly nejen metropolemi Rusi, ale navíc dvěma hlavními centry obchodu mezi severem a jihem, východem a západem, městy, která mohla směle konkurovat svým západním protějškům. Jaroslav odstranil varjažské spoluvládce a stal se opravdovým tvůrcem jednotného ruského státu. Zasadil se o první legislativní kompilaci ( Russkaja Pravda), slučující byzantské zákony s obyčejovými zvyky slovanského či varjažského původu. Ke kulturnímu rozvoji celé Rusi přispěla škola mnichů – opisovačů a iluminátorů.

Železná maska k přilbě

Konec „veselých časů“ a úpadek Kyjeva

Po smrti Jaroslava I. nastal úpadek, jehož rozhodující příčinou bylo rozdělení Kyjevské Rusi mezi jeho pět synů.

Jedenácté století se neslo ve znamení vzrůstající roztříštěnosti. Od sklonku 12. stol. jižní část Rusi devastovaly útoky mongolsko-tatarských hord, a k dovršení všeho zlého přispěli latinští křižáci, kteří r. 1204 uchvátili moc v Konstantinopoli a zasadili tvrdou ránu ruskému obchodu s Černomořím, kde se prosadili Benátčané.

Ve 12. a 13. století nastala politická, kulturní a ekonomická krize. Kyjev zpustošily nájezdy mongolsko-tatarských hord, z nichž poslední v r. 1240, symbolizuje definitivní pád onoho města. Znamenalo to konec „veselých časů“ na Rusi.

Vůdčí roli východoslovanské metropole pak převzal Novgorod, na duchovní úrovni Vladimir a Suzdal. Do popředí se drala nová města jako Moskva, Tver, Tula, Kostrom atd.

Meč z období vrcholného středověku

Družiny ruských vládců: obávaní dobrovolníci?

Ruská knížata si vytvářela vlastní družiny bojovníků. Jejich členové, družiníci, se dělili na starší a mladší.

Starší z nich, nazývaní také knížecími muži nebo bojary, zastávali významné úřady, zasedali v knížecí radě a veleli větším oddílům, tzv. plukům. Mladší družiníci se nazývali junáci, mládež nebo bojarské děti; z nich sestavoval panovník průzkumné a ochranné oddíly.

Všichni družiníci sloužili dobrovolně. Kdykoli mohli odejít nebo přejít do služby u jiného knížete. Panovník je musel živit, strojit i zbrojit a dělil se s nimi o kořist.

Družiníci bojovali pěšky, později také koňmo. Jejich výzbroj tvořil meč, kopí, sekera, biják a štít (kruhový nebo mandlový). Od stepních jezdců přejali šavli a reflexní luk.

Nosili různé druhy ochranné zbroje. Většinou to byla kroužková košile, později též šupinová zbroj, brně kombinované ze železných lamel a kroužků, prošívanice apod.

Hlavu válečníka chránila železná přilba kónického tvaru, zhotovená z jednoho kusu, nebo ze čtyř částí spojených sponkami. Bývala doplněna plátkem chránícím nos a obočí, jindy poloviční nebo úplnou maskou. Tyto přilby – stejně jako ostatní železné části zbroje a výzbroje Rusů – byly považovány za kvalitnější než ty vyráběné na západě.

Masu ruských vojsk ovšem tvořila zemská hotovost a městské milice.

Ruští jízdní zeměbranci, kol. 14. stol. (Viskovatov)

(Pozn.: Autorkou titulní fotografie je p. Šárka Bejdová)

Doporučené produkty

Komentáře

  • Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první, kdo přidá komentář!
Napsat komentář
Komentář