Kořeny současných konfliktů 2. část. Jako ořech v kleštích - k rozpolcenosti východních Slovanů přispěla mongolská invaze

Tatarští vládci a jejich panování

Velmi schopným následníkem Čingischána byl jeho vnuk Bátú, který zabral několik turkických území i oblast zhruba na jih od Černého moře. Se svými vojsky pak vyplenil nástupnické státy Kyjevské Rusi, včetně Kyjeva. Pokračoval na západ a rozdělil svou armádu na dva proudy, z nichž jeden porazil křesťanské rytíře ve Slezsku (Lehnice), druhý v Uhrách (Mohi). Stojí za zmínku, že křesťanská vojska čelící Mongolům podporovaly také kontingenty templářů.

Bátú v r. 1242 zanechal výbojů na západ a vrátil se do Mongolska, aby se zúčastnil voleb nového chána. V té době založil stát zvaný Zlatá Horda, který zabíral území dnešního Ruska, Ukrajiny a Kazachstánu. Jeho název pochází z turko-mongolského ordo, což znamená „velký tábor“, s přídavným jménem „zlatá“ s ohledem na způsob vyznačování světových stran ve stepi: sever – černá, jih – červená, východ – modrá, západ – bílá a střed – žlutá nebo zlatá.

Bátúovi nástupci ovládali až do konce 15. stol. z města Saraj na dolním toku Volhy současné jižní Rusko, a to s pomocí daňového systému převzatého z Číny.

Zlatá Horda rychle ztrácela svůj výlučně mongolský charakter a její moc postupně upadala. Potomci mongolských náčelníků vytvořili vládnoucí třídu, zatímco jejich poddaní byli většinou Kumáni, Tataři, Bulhaři, Kirgizové a další turkické kmeny. Ve 14. stol. potomci Čingischána, známí již jako Tataři, přijali islám.

Luk mongolského typu, používaný dlouho do novověku

Vzestup Moskvy a „morová rána“

Invaze Mongolů měla pro východní Slovany osudový význam: upadla vypleněná města jako Kyjev a další; naopak vzkvétal Novgorod a pod vládou Mongolů začala prosperovat další města, z nichž Moskva se stala v r. 1327 samostatným knížectvím.

Již v r. 1304 moskevský kníže Jurij vznesl nárok na dědictví Jaroslava Svatého. V r. 1332 Ivan I. Moskevský vzdal hold chánu Zlaté Hordy, a vyplenil Tver. Chán jej za to odměnil titulem velkoknížete Moskvy, Vladimiru a veškeré Rusi.

V r. 1349 přišel ze Skandinávie mor, který r. 1353 zasáhl Moskvu a vyvraždil i knížecí rod.

Přilba perského typu, nošená i Tatary

Cesta ke Kulikovskému poli

K pádu Zlaté Hordy přispěly triumfy moskevského knížete Dmitrije Ivanoviče Donského, především bitva na Kulikovském poli. Dne 8 . září 1380 zde Dmitrij porazil vojsko chána Mamaje, posílené cizími žoldáky (vč. Janovanů). Vítězství však ještě neznamenalo pád tatarského jha; nadvláda kočovníků nad Ruskem skončila definitivně až o sto let později.

Úpadek Tatarů na sklonku středověku

Kolem poloviny 15. stol. se Zlatá Horda rozdělila na pět různých chanátů: Sibiřský, Nogajský (Velká Horda), Kazaňský, Astrachaňský a Krymský. Jejich vážným soupeřem bylo Velkoknížectví moskevské.

Koncem 15. stol. moskevští vládci poráželi Tatary a rozšiřovali své dominium směrem na východ; hůře se jim dařilo na západě, kde naráželi na odpor Velkoknížectví litevského (de facto nástupce Novgorodu).

Tatarský Krym

V první polovině 15. stol. se několik tatarských klanů usadilo na Krymu. V r. 1441 tak vznikl Krymský chanát, který zabíral téměř celý poloostrov, jakož i černomořské oblasti Cherson, Nikolajev, Záporoží a Doněck.

V šedesátých letech 15. stol. se Krymský chanát dostal do područí Osmanů, kteří postupně ovládli Černé moře. Později Osmané vytlačili Janovany z Balaklavy, Sudaky a Kaffy (Feodosija). Sultán okupoval jižní pobřeží Krymského poloostrova, zatímco Tatarům ponechal kontrolu nad vnitrozemskými pláněmi.

Ukrajinští kozáci ze 17. stol., z ČR (Huľajpolská kureň)

Kozácké vzpoury

Od sklonku středověku vojvodství Kyjevské, Braslavské, Černigovské a další patřila k Velkoknížectví Litevskému. To se v r. 1596 spojilo s Polskem, a vzniklo společenství –  Rzeczpospolita. Jihovýchodní provincie Rzeczpospolité se v mnohém lišily od těch ostatních.

Poláci je začali označovat jako „ukrajinu“, což se vztahovalo na polohu těchto zemí na okraji jejich soustátí. Převládalo zde obyvatelstvo pravoslavné nad římskokatolickým – zatímco v ostatních částech země tomu bylo naopak. Šlechta se dělila na dvě rozdílné skupiny: velmi malou tvořili suverénní feudálové, zbývající drobná šlechta.

Nejmocnější magnáti vlastnili ohromné množství vesnic a nevolníků, chovali se jako samovládci s vlastními vojenskými jednotkami. Měli vliv u královského dvora, ovládali místní správu, manipulovali s kozáckými náčelníky. Drobní šlechtici se často spolčovali s nezávislými bojovníky, kozáky, protože s nimi měli společnou kulturu i náboženství.

V 17. stol. kulminovaly neshody mezi katolickými velmoži a pravoslavnými Ukrajinci. Došlo k několika vzpourám, které byly vždy krvavě potlačeny a následně jen zhoršily úděl kozáků. Pak přišel rok 1648 a s ním písař Záporožského vojska Bohdan Chmelnickij. Inteligentní muž se pod vlivem okolností rozhodl vzít osud kozáctva do vlastních rukou, a přiměl jejich stařešinu (představené), k revoltě.

Chmelnicij věděl z předchozích povstání, že kozácké vojsko v přímém střetu se silami Rzeczpospolité nemá šanci, a polská odveta by byla strašlivá.

Polsko-litevská Rzeczpospolita po Andrušovském míru (1667). Území vpravo připadla Moskvě. (Arre Caballo)

Proto požádal o pomoc ruského cara, který však odmítl, protože se obával konfliktu s mocnou Rzeczpospolitou. Spojenectví s kozáky uzavřeli krymští Tataři, kteří jim poskytli kontingent 5000 mužů pod vedením zkušeného velitele Tuhaj Beje. Chmelnickij mohl navíc počítat s bojovníky ze Záporoží, k němuž s rozšířením povstání jistě přibudou další kozáci a lidoví bojovníci („čerň“).

Po zprávách o smrti polského krále Vladislava IV. a vítězstvích rebelů konečně vytáhla na západ i ruská armáda. Moskva v souvislosti s kozáckým povstáním viděla příležitost, jak získat dříve ztracená území, a snad i dobýt Ukrajinu: proto v březnu 1650 vyhlásila Rzeczpospolité válku.

Nároky Moskvy pobouřily krymského chána, který kozáky opustil a připojil se k Rzeczpospolité. Ta svou šanci promarnila, a po vítězství u Berestečka (1651) utrpěla porážku u Batohu (1652), kde padlo množství polských veteránů. 

Dne 1. října 1653 car Alexej I. svolal zemský sněm, který odsouhlasil připojení Ukrajiny k Rusku. Toto rozhodnutí odsouhlasila ukrajinská kozácká rada 17. října.

V r. 1654 Bohdan Chmelnickij vzdal hold caru Alexeji, načež Moskva poskytla patronát Ukrajině. Tento akt je považován za konec kozáckého povstání a počátek vleklé polsko-ruské války.

Definitivně byla tzv. levobřežní Ukrajina (tzn. za levým břehem Dněpru) včetně Kyjeva připojena k Rusku v r. 1667.

Tento stav setrval více než 100 let (nepočítáme-li krátké období 1708–1709, kdy se část ukrajinských kozáků pod vedením Ivana Mazepy přidala na stranu Švédů, bojujících proti caru Petru I.) Po dělení Rzeczpospolité (1772, 1793, 1795) připadlo území Ukrajiny z 80 % ruskému impériu, zbytek habsburské monarchii.

Turky a Tatary ovládaný Krymský poloostrov na konci 18. stol. dobyla ruská vojska. Po krátkém období nacionálního státu (1917–21) se Ukrajina stala součástí SSSR. Tak tomu bylo až do konce 20. stol.

Mapka znázorňující výsledek Jašské mírové smlouvy z r. 1791/92. Pravá část je ruská. (Wikipedia)

O výzbroji a organizaci vojsk na Ukrajině si řekneme v následujícím článku.

Titulní foto: Baškiři a kozáci v podání KVH KP.