Za vůní dálek. Jak a čím se cestovalo ve starých dobách

O budování silnic se zasloužili už staří Římané

První skutečně propracovaný systém silnic zaváděli Římané. Původně budovali silnice k vojenským účelům, později také z důvodů ekonomických a obchodních.

Silnice sestávaly ze čtyř vrstev materiálu. Podklad tvořily velké kameny, následovala vrstva štěrku s pískem a vápnem, pak vrstva z rozdrcených cihel, a nakonec povrch z dlaždic nebo plochých oblázků. Podél silnic byly umístěny milníky, označující vzdálenost od určitého bodu v mílích (římská míle – asi 1482 metrů).

Císař Augustus nechal na Foru Romanu vztyčit zlatý milník, označující střed říše i jejích silnic. Od těch dob se nejspíše říká, že „všechny cesty vedou do Říma“.

Vleže, pěšky i vsedě aneb O cestování za dob antiky

Nejstarší, dosud částečně zachovalou římskou silnicí je Via Appia v Itálii, která vznikla v r. 312 př. n. l. Její mladší sestra, Via Egnatia, vedla přes Balkán a Konstantinopol (tehdy se město jmenovalo ještě Byzantion), kde navazovala na cesty do Malé Asie. Římská síť silnic protkávala celou říši, a nakonec dosáhla celkové délky 85 000 kilometrů. Přes řeky nebo rokle Římané budovali kamenné viadukty, z nichž některé svým účelům slouží dodnes.

Již staří Římané … cestovali a válčili na koních (V. Martinec; Štvanci)

Po silnicích se přesunovaly hlavně vojenské jednotky; legionáři nosívali výstroj o celkové hmotnosti 35–44 kg; na silné tyči přes rameno měli uzlík s dávkou potravin, dále nesli ženijní nářadí.

V neposlední řadě sloužily silnice poštovním kurýrům. A také civilistům, kteří v závislosti na své movitosti cestovali pěšky, na nosítkách či na vozech tažených koňmi. Existovaly lehčí dvoukolové vozy, pohodlnější však byly vozy čtyřkolové.

Chudším pocestným sloužily k odpočinku nocležny. Ti bohatší spoléhali na své venkovské statky nebo využívali pohostinnosti svých přátel.

Středověké cesty-necesty

Mnoho římských silnic postupně zaniklo: v zemích, kam vliv Impéria nezasáhl, neexistovaly vůbec. Cestování ve středověku znamenalo krok do neznáma. Lidem všech vrstev přinášelo mnoho trampot, nepohodlí a nejednou i ohrožení zdraví a života.

Vydat se v sedle či těžkopádném povozu na cestu dlouhou i tisíce kilometrů vyžadovalo od středověkého člověka mnoho odvahy a houževnatosti. Středověké silnice se těm dnešním podobaly jen málo: vzácně byly zpevněné dřevem nebo kamením, kratší úseky bývaly dlážděny jen výjimečně.

I slavná „česká silnice“ (z Budína do Prahy, přes Slovensko), jedna z nejznámějších středověkých spojnic, byla jen obyčejná úzká cesta s vyježděnými kolejemi.

Útrapy středověkých cestovatelů

Oblaka prachu v létě, potoky bahna v zimě. Obrovské, někdy nepřekonatelné překážky pro cestovatele představovaly povodně či oblevy, sněhové závěje, zamrzlé řeky bez přívozu.

Poutníci často museli nocovat „na poli, v dešti a mrazu“. Jen v „civilizovaných“ zemích šťastlivci natrefili na zájezdní hostinec nebo klášter.

Repliky „templářských“ mincí (Cech Terra de Selinan, SK)

Nebezpečné výpravy na Východ

O středověkém cestování vypráví např. uherský mnich Julián, který se v r. 1235 vydal hledat pravlast Maďarů . Výprava čtyř dominikánů se bez větších komplikací dostala až na střední Kavkaz, kde však již nemohli sehnat průvodce, zejména kvůli obavám z Mongolů.

Za nějaký čas se dva bratři vydali domů, zatímco zbývající dva – Julián a Gerard – pokračovali k soutoku Kamy a Volhy: stepí bez stromů, kde „nebylo cesty ani chodníčku“.

O dekádu později zamířila z Lyonu na Východ, do Mongolska diplomatická mise františkána Jeana de Plano Carpiniho. Až po Kyjev cesta probíhala poměrně hladce. Před příchodem zimy museli vyměnit své koně za místní, přivyklé „po tatarsky“ vyhrabávat trávu zpod sněhu. Na chánově území jim několikrát denně měnili koně a předcházel je rychlý posel, který dohlížel, aby na každé stanici měli předem připravené koně odpočaté a připravené pokračovat v cestě.

V sedle trávili čas od svítání do noci. Často spali přímo na sněhu, jedli proso uvařené ve vodě nebo pili vodu z roztopeného sněhu.

Kůň jako tichý svědek v dějinách cestování

Na cestách-necestách trpěli lidé, stejně jako jejich koně. A nejen ve vzdálených zemích. Když se roku 1447 český pán Prokop z Rabštejna vracel domů z Říma, jeho kůň „velmi zdušněl“, ztratil velkou číst váhy a zřejmě brzy uhynul.

Nespočet koní ztratili čeští cestovatelé roku 1465, když pod vedením pana Lva z Rožmitálu putovali po evropských dvorech až na „konec světa“, tzn. do Portugalska.

Jeden z účastníků mise, Jan Šašek z Bířkova, ve svém deníku (přepracoval A. Jirásek) kromě jiného uvedl: „Ve Španělsku ve vsi Villasana zahynul našemu pánovi nejmilejší kůň, o němž doufal, že zde bude co nejdéle.“ Při další cestě v horách uhynul panu Lvu další kůň. Kvůli velkému vedru cestovatelé často kráčeli po svých, a jen vedli koně „zchvácené únavou“.

S větrem o závod? Cestování ve středověku tak idylické nebylo

Jaká byla průměrná rychlost cestování ve středověku, je těžké odhadnout. Kupříkladu rychlý posel, který měl možnost vyměnit koně každých 80 kilometrů, dokázal při průměrné rychlosti 20 kilometrů v hodině urazit za 12 hodin zhruba 250 kilometrů – podle typu terénu a počasí.

Pokud posel neměl šanci koně vyměnit, musel přirozeně volit mírnější tempo (12–15 kilometrů za hodinu) a plánovat kratší úseky plánované trasy.

Ještě složitější je určit rychlost cestování vozem. Zde hrál roli nejen terén či počasí, ale rovněž typ a kvalita povozu. Velmi zjednodušeně (a ne zcela přesně) lze říci, že vůz tažený kvalitními, odpočatými a nasycenými koňmi mohl jet průměrnou rychlostí 10 kilometrů v hodině.

Kožená brašna se znakem

Šlo to i po vodě

Pokud to bylo možné, cestovalo se po vodě. Lodní doprava bývala sice pomalejší, ale zato pohodlnější. Lodě sloužily nejen k přepravě osob a zvířat, ale i zboží (např. soli). I proto patřilo právo provozovat lodní dopravu na Dunaji, Rýnu a jiných velkých řekách k privilegiím, která městům udělovali panovníci.

Odedávna lidé toužili cestovat po nedozírných plochách moří. Mezi první plavidla, se kterým naši předkové brázdili mořské vlny, patřil vydlabaný kmen.

U kmene docházelo k postupnému zvyšování jeho boků, přídě i zádi, přibyla také vesla a stěžeň s plachtou. Tímto způsobem vznikaly lodě nezávisle na sobě všude, kde k tomu byly vhodné podmínky. Proto se tvary lodí velmi podobaly.

Model galeony z 16. – 17. stol. (Edgar Pachta; Státní zámek Bučovice)

Nebezpečí číhalo za (každým) keřem

Na pocestné již od nepaměti číhalo nebezpečí v podobě lapků, padúšků,záskočníků, kteří si bez skrupulí zvolili za patrona sv. Mikuláše. Ukrývali se třeba na konci úvozu, kde nic netušícího poutníka zaskočili zepředu i zezadu.

O podobné situaci se můžeme dočíst v románu Ivanhoe od mistra W. Scotta: „Sem s penězi!“ vykřikl jeden z nich [lupičů]. „Jsme osvoboditelé společnosti, osvobozujeme lidi od toho, co je tíží.“

Pak surově vlekli přepadeného cestičkou v lesním houští – až dorazili na mýtinku, která jim sloužila jako shromaždiště. Všichni členové povedeného bratrstva měli na obličejích černé masky, po boku tesáky a v rukou kyje.

Kožené měšce

Peníze se nosívaly uložené v měšci za pasem. Větší cennosti, jako dokumenty a podobně, převáželi pocestní v různých brašnách a tašvicích. Podle dobových zpráv si „železnou zásobu“ mincí pocestní často zašívali do spodního prádla.

Dobové kroniky a soudní knihy obsahují plno záznamů o mučení a hrdelních trestech, které čekaly na zajaté lapky. Se smrtí oběšením mohli počítat rovněž námořní piráti, členové „svobodných bratrstev“. O nich si však povíme v některém dalším článku.