Historické přilby a helmy

Historické přilby v kostce

Historická přilba (neboli helma) je ochrana hlavy, kterou bojovníci nosili od starověku až do 19. století. Nejstarší přilby se vyráběly z bronzu, od středověku převládla železná a ocelová přilba, jejíž tvar se měnil podle toho, jak se vyvíjely zbraně a způsob boje.

Podle přilby proto dokážeš poměrně přesně určit, do jaké doby a do které části Evropy bojovník patřil. Přilba s nánosníkem prozradí raný středověk, hrncová přilba křížové výpravy a šalíř nebo armet pozdní gotiku.

Přehled přileb podle epoch

• Antika (8. století př. n. l. až 5. století n. l.): řecká korintská přilba z bronzu, římská Montefortino, Coolus a Imperial Gallic.

• Raný středověk (5. až 11. století): sponkové a žebrové přilby, vikingské přilby s brýlovým krytem očí a kónické přilby s nánosníkem.

• Vrcholný středověk (12. až 13. století): normanská přilba s nánosníkem a hrncová přilba, která poprvé kryla celý obličej.

• Pozdní středověk (14. až 15. století): kbelcová přilba, šlap s hledím, psí kukla, šalíř, barbuta, armet a železný klobouk.

• Renesance (16. století): uzavřená přilba, burgonet a morion.

• Novověk (17. až 19. století): šišák (pappenheimská přilba), kyrysnická přilba a pruská piklhaubna.

Korintská přilba

Korintská přilba vznikla v Řecku kolem 7. století př. n. l. a byla vykována z jediného kusu bronzu. Kryla celou hlavu i obličej a nechávala jen průzor pro oči ve tvaru písmene T.

Uši byly u starších typů zakryté, u pozdějších se objevily výřezy, protože hoplíté v přilbě špatně slyšeli povely. Když nebojovali, posouvali si ji na temeno jako čepici, a právě tak ji často zobrazují sochy. Dnes ji mnozí znají jako spartskou helmu, hlavně díky filmům, nosili ji ale hoplíté po celém Řecku.

Italikové z ní později odvodili tzv. italsko-korintskou přilbu, kterou nosili trvale posunutou na temeni. Hlavní přilbou římských legií se ale stala keltská Montefortino.

Hrncová a kbelcová přilba

Hrncová přilba se objevila na konci 12. století a jako první kryla rytíři celou hlavu i obličej. Měla ploché temeno, úzké průzory a dírky pro dýchání. Díky jednoduché konstrukci ji dokázal vyrobit i zručný kovář, a každý kus byl proto trochu jiný. Rytíř ji nosil přes kroužkovou kapuci a vycpanou čapku, později přes malou kulatou přilbu (cervelliere), kterou si nechával na hlavě i po sejmutí hrncové přilby.

Od konce 13. století se temeno začalo zašpičatěvat, aby po něm rány lépe sjížděly, a vznikla kbelcová přilba, jejíž nejvyšší podoba se nazývá „cukrová homole“. Na turnajích se kbelcová přilba nosila ještě v 15. století, často s ozdobným klenotem, podle kterého diváci poznali, kdo se pod přilbou skrývá.

Šlap a psí kukla

Ve 14. století se nejrozšířenější rytířskou přilbou stal šlap (basinet). Měl vejčitý zvon, který chránil temeno, spánky a týl, a na jeho spodní okraj se připínal kroužkový závěs chránící krk a ramena. Brzy k němu přibylo odklápěcí hledí.

Nejznámější je hledí protažené dopředu do špičky, kterému se kvůli tvaru říká psí kukla (německy Hundsgugel). Špička nebyla jen ozdoba: rány po ní sklouzávaly a vzduch se před obličejem lépe hromadil pro dýchání. Pozor na záměnu se šišákem, což je úplně jiná jezdecká přilba z 16. a 17. století.

Šalíř a barbuta

Šalíř je pozdně gotická přilba z 15. století s protáhlým chráničem týlu, který se často táhl dozadu jako ocas. Obličej chránil buď pevný průzor, nebo pohyblivé hledí, a spodní část tváře a krk kryl samostatný bradový kryt. Vznikl kolem roku 1430 v Itálii pod názvem celata a nejvíc se proslavil v Německu, kde se stal typickou součástí gotické plátové zbroje. Nosili ho rytíři i pěšáci a díky dobré ochraně a pohodlí patřil k nejrozšířenějším přilbám své doby.

Barbuta je italská přilba z 15. století, která kryla hlavu, tváře i krk, a obličej nechávala otevřený průzorem ve tvaru písmene T nebo Y. Svým tvarem vědomě napodobuje antickou korintskou přilbu, což odpovídá renesanční zálibě v antice. Na rozdíl od šalíře neměla hledí a oblíbili si ji hlavně pěšáci a lehčí jezdci.

 Železný klobouk a morion

Železný klobouk (kapalín) připomínal obyčejný klobouk s širokou krempou a nosil se od 12. do 16. století. Byl levný, dobře se v něm dýchalo i vidělo a krempa chránila před ranami shora, například při obléhání hradeb.

Proto byl oblíbený hlavně u pěchoty. Jeho renesančním nástupcem se stal morion, španělská přilba z 16. století s vysokým hřebenem a krempou zvednutou vpředu a vzadu do špičky. Proslavili ho španělští conquistadoři a pikenýři a v obřadní podobě ho dodnes nosí Švýcarská garda ve Vatikánu.

Šišák a pappenheimská přilba

Šišák je jezdecká přilba inspirovaná tureckými a východoevropskými vzory, která se v Evropě rozšířila v 16. a 17. století. Měl kulatý zvon, krempu nad obličejem, pohyblivý nánosník, lícnice a lamelový chránič týlu.

Podle císařského generála Gottfrieda Heinricha z Pappenheimu, jednoho z velitelů třicetileté války, se mu říká také pappenheimská přilba.

Co se nosilo pod přilbou?

Samotná kovová přilba by bojovníka neochránila, protože by každá rána prošla přímo do hlavy. Proto se pod ni nosila vycpaná čapka nebo polstrovaná podšívka z lnu a vlny, která tlumila nárazy.

Ve vrcholném středověku k tomu patřila kroužková kapuce, později kroužkový závěs připevněný přímo k okraji přilby. Pozdně gotické a renesanční přilby měly výstelku přinýtovanou zevnitř, stejně jako dnešní kvalitní repliky.

Armet

Armet je uzavřená rytířská přilba, která vznikla v Itálii kolem let 1420 až 1440. Poznáš ji podle dvou lícnic na pantech, které se otevíraly do stran jako dvířka, a pohyblivého hledí. Díky tomu těsně obepínala hlavu i bradu a byla lehčí a vyváženější než starší přilby.

Hmotnost ležela na hlavě a krku, proto se často doplňovala plátovým obojkem, na kterém spočívala. Z armetu se v 16. století vyvinula tzv. uzavřená přilba, typická pro renesanční turnajovou i polní zbroj.

Středověké přilby

Vikingové a skandinávští bojovníci, nosili do boje též vikinské přilby. Lidé si je většinou mylně představují jako helmy se dvěma rohy. Tento omyl se díky četnému filmovému a komiksovému zpracování těší takové oblibě, že i my Vikinskou přilbu s rohy též nabízíme. Ve skutečnosti se vyznačovaly jednoduchým zakulaceným tvarem. Byly doplněny o nánosník, který chránil nos, a později také o lícnice. Jednoduchá podoba s nánosníkem odpovídala rovněž románským přilbám. Ty však často bývaly zašpičatěné. Vikingové začali být v přilbách s rohy zobrazováni teprve v 19. století: snad proto, aby vypadali hrozivěji.

Od konce 12. století do 14. století nosili rytíři hrncovou přilbu, jež jim chránila celou hlavu. Bojovníci viděli jen díky úzkým průzorům. Vrchol této přilby byl plochý. Pod hrncovou přilbou nosili vojáci vycpanou čapku batvat a kroužkovou kapuci, aby se chránili před otřesy způsobenými četnými ranami. Z hrncové přilby se vyvinula kbelíková (kbelcová) přilba, která byla užívána od konce 13. do konce 14. století. Jednalo se o vůbec nejtěžší a největší přilbu s vrcholem ve tvaru zvonce, již si bojovníci připevňovali řetězy ke kroužkové košili a nosili ji během prvních střetů těžké jízdy. Poskytovala jen omezený výhled a bojovníkům se v ní navíc moc dobře nedýchalo. Proto si pod ni válečníci nasazovali menší helmu zvanou železná lebka nebo též casis a ve chvíli, kdy se chopili meče či sekery, si kbelcovou přilbu sundali.  

Ve 14. století se nosil šišák, který se rovněž nazýval šlap či basinet. Nejčastější byl typ bez odklápěcího hledí. Kromě něj existoval typ s odklápěcím hledím ve tvaru psího čumáku. Říkalo se mu hunczkap neboli psí nos.

V 15. století se nosila ocelová přilba ve tvaru obyčejného klobouku s krempou. Nazývala se kapalín. Z tohoto klobouku se postupně vyvinul šalíř. Tato helma byla obvykle vykována z jednoho kusu. Kromě krku a brady poskytovala ochranu celé hlavě. Její hledí mohlo být pevné i pohyblivé. Za účelem turnajů byla vypracována kolčí přilba, která se vyvinula z kbelcové přilby. Podle jejího tvaru se jí říkalo rovněž žabí pysk. Její přední část, kterou bylo možné odklopit, se připevňovala na rytířovu hruď. Rytíř viděl jen díky velmi úzké štěrbině mezi přední a zadní částí přilby. Postupem času probíhaly turnaje nejen na koni. Soupeři se utkávali rovněž na zemi, kde potřebovali mnohem lepší rozhled. Proto vzniká otevřená turnajová přilba se zamřížovaným hledím. 

Vikingská helma a mýtus rohů

Vikingové helmy s rohy nenosili. Rohy jim „nasadil“ až kostýmní výtvarník Carl Emil Doepler, který v roce 1876 navrhoval kostýmy pro Wagnerův operní cyklus Prsten Nibelungův. Obraz se pak rychle rozšířil do ilustrací, komiksů a filmů. Jediná téměř kompletní vikingská přilba, kterou známe, pochází z nálezu v norském Gjermundbu z 10. století.

Má zakulacený zvon a pevný kryt očí a nosu připomínající brýle. Vikingové ale nejčastěji nosili jednoduché kónické přilby s nánosníkem, jaké tehdy používala většina Evropy, a mnozí bojovníci pravděpodobně přilbu neměli vůbec, protože byla drahá.

Svatováclavská přilba

Nejslavnější českou historickou přilbou je Svatováclavská přilba, kterou tradice připisuje knížeti Václavovi. Jde o kónickou železnou přilbu s nánosníkem z 10. století, kterou odborníci datují do Václavovy doby. Nánosník zdobí stříbrem vykládaná postava ukřižovaného Krista, což z ní dělá jedinečnou památku raně křesťanských Čech.

Přilba se dnes uchovává ve Svatovítském pokladu na Pražském hradě. Typově odpovídá přilbám, které se v celé Evropě označují jako normanské, přestože je nosili i Slované, Vikingové nebo Anglosasové. Repliky tohoto typu najdeš v kategorii normanských přileb a helem s nánosníkem.

Přilby v období novověku

Burgundská útočná přilba neboli burgundka se objevuje v západoevropských zemích zhruba od 16. století. Navazovala na šalíř. Byla opatřena hřebenem, který chránil před ranami sečných zbraní. Přilba poskytovala ochranu rovněž šíji a díky lícnicím i tvářím.  

V 16. století se objevila také otevřená přilba morion, jež byla pravděpodobně zkonstruována ve Španělsku. Díky nízkým pořizovacím nákladům se rozšířila do armád po celé Evropě. Nejprve ji užívali pikenýři (příslušníci pěchoty vyzbrojení kopím). Později si ji oblíbily městské a tělesné stráže. Stejně jako burgundská přilba byla vybavena hřebenem. Její okraj byl zakončen úzkou krempou. I když ji počátkem 17. století nahradily modernější typy, tvoří dodnes součást zbroje Švýcarské gardy ve Vatikánu.

Pappenheimka byla otevřená jezdecká přilba, která se rozšířila v 17. století. Byla pojmenována po německém vojevůdci G. H. Pappenheimovi. Tato přilba neodmyslitelně patřila k habsburskému jezdectvu. Postupem času nahradila všechny typy jezdeckých helem. Čelním štítkem procházel pohyblivý nánosník, který se vpředu utahoval šroubem. Po stranách hlavu chránily pohyblivé lícnice.

S Pruskem 19. století byla spojená Piklhaubna: vojenská helma s kovovým hrotem na temeni. Od armády ji převzali policisté a hasiči. Postupně se rozšířila i do armád jiných států. Piklhaubna se těšila oblibě také ve 20. století.

 Jak vybrat historickou přilbu?

1. Urči dobu a region. Přilba musí odpovídat tvé zbroji a oděvu. Hrncová přilba k renesančnímu kostýmu nepatří, stejně jako šalíř k vikingskému.

2. Zvaž, k čemu přilbu potřebuješ. Na divadelní šerm a dekoraci stačí ocel 1,2 až 1,6 mm, pro bojový šerm a reenactment volí zkušení šermíři silnější plech kolem 2 mm. Pro plně kontaktní boj (buhurt) jsou potřeba speciální certifikované přilby.

3. Změř si hlavu. Obvod hlavy měř přes čelo a týl, a počítej s místem pro vycpávku nebo kukli pod přilbou.

4. Zkontroluj výstelku. Kvalitní přilba má polstrování a podbradník, u přileb bez výstelky počítej se samostatnou vycpanou čapkou.

5. Mysli na výhled a dýchání. Uzavřené přilby vypadají efektně, ale v boji v nich vidíš a dýcháš výrazně hůř než v otevřeném šalíři nebo železném klobouku.

Přehled všech typů od antiky po 19. století najdeš v naší kategorii přileb a helem. A než si vybereš, přečti si náš návod, jak zvolit správnou velikost helmy.

Otázky a odpovědi (FAQ)

Nosili Vikingové helmy s rohy?

Ne. Rohy jim přiřadil až kostýmní výtvarník Carl Emil Doepler při inscenaci Wagnerovy opery v roce 1876. Skutečné vikingské přilby byly zakulacené nebo kónické, s nánosníkem nebo brýlovým krytem očí.

Jaký je rozdíl mezi přilbou a helmou?

Žádný, jde o synonyma. Slovo helma pochází z němčiny (Helm), přilba je původně české slovo. V odborné literatuře se častěji používá přilba, v běžné řeči i v e-shopech helma.

Kolik vážila rytířská přilba?

Většina středověkých přileb vážila zhruba 2 až 4 kilogramy. Nejtěžší byly turnajové přilby, které měly silnější plech, protože v nich rytíři nemuseli dlouho pochodovat ani bojovat.

Jaký je rozdíl mezi šlapem a šišákem?

Šlap je rytířská přilba 14. století s vejčitým zvonem, často s hledím. Šišák je jezdecká přilba 16. a 17. století s krempou, nánosníkem a lamelovým chráničem týlu.

článek byl aktualizován 21.9.2926