Největšího rozmachu dosáhlo užívání jedenapůlručního meče koncem 14. století a během 15. století. Doloženo je používání a výcvik boje s touto zbraní ještě v období rokoka. Ještě v 17. století se běžně používala titulatura „mistr dlouhého meče“.
© 1997-2019 Wellcrafted s.r.o. - Všechna práva vyhrazena.
Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.
Historický (scénický) šerm, tedy předem nacvičená choreografie a souboje s meči a dalšími chladnými zbraněmi, neustále získává na popularitě. V našem internetovém obchodě najdete velmi širokou škálu zbraní různých rozličných výrobců a značek. V závislosti na výrobci existují velké rozdíly v technologii zpracování, použitých materiálech, kvalitě řemeslného zpracování a samozřejmě i ceně.
Často je velmi obtížné určit výhodu jednoho meče oproti druhému. Všechny zbraně na praktický (scénický) šerm mají společného jen to, že mají tupé čepele a zakulacené špičky. Abychom Vám umožnili lepší porovnání mečů, přiřadili jsme zbraně do třech různých tříd, jak je uvedeno níže.
První třída (A) zahrnuje nejlepší čepele vyrobené z vysoce kvalitních ocelí, dokonale vyvážené a pečlivě kalené na vysoký stupeň tvrdosti. Tyto meče jsou zvláště vhodné pro profesionální šermíře, kteří se věnují šermu pravidelně a zakládají si na špičkové kvalitě svého vybavení.
Druhá třída (B) obsahuje kvalitní zbraně převážně české provenience s velmi tvrdými čepelemi zhotovenými z pružinové oceli. Oproti třídě A jsou tyto meče zpravidla robustnější a těžší. Tyto meče jsou vhodné pro šermíře vyžadující odolné zbraně do předem nesecvičených soubojů, do bitev apod.
Meče třídy C jsou vyrobeny z vysoce jakostních ocelí, nejsou ale tak tvrdé jako třída A nebo B. Pokud dojde k souboji proti tvrdším čepelím, mohou na čepeli vznikat zuby a záseky. Meče jsou zpravidla velmi dobře vyvážené, jejich hmotnost ale bývá vyšší, než u třídy B. Jsou ideální volbou jak pro náročné začátečníky, tak pro pokročilé šermíře.
Meče z kategorie D jsou bezpečnou možností pro začínající šermíře, pořídit si vlastní meč na šerm, a provádět s ním lehký nácvik boje. Jsou ideální pro každého, kdo chce mít meč na šerm, který bude používat jen sporadicky, jako jsou například lukostřelci. Čepele těchto mečů nejsou obzvláště tvrdé a při kontaktu s tvrdšími čepelemi na nich vznikají zuby a záseky.
Naše zbraně na šerm samozřejmě podléhají zákonné záruce v délce dvou let. Je však třeba poznamenat, že v případě reklamací uplatněných po 6 měsících od koupě leží důkazní břemeno o vadě existující již v okamžiku koupě na straně kupujícího. Reklamace uplatněné po 6 měsících od koupě jsou často obtížné a nepříjemné pro obě strany.
I meče na šerm podléhají přirozenému opotřebení. I nejlepší a nejdražší meče na šerm se při intenzívním používání opotřebí, jejich záštita vyviklá a rukojeti uvolní. Toto je přirozený jev, neboť je materiál obzvláště v případě tohoto druhu užití vystaven extrémním tlakům. Dokonce se může stát, že se čepel oslabená záseky a zuby časem zlomí. To pak ovšem není legitimní důvod k reklamaci, ale následek opotřebení. I meč na šerm má svou životnost a po použití již nikdy nebude jako nový.
V našem internetovém obchodě naleznete - Saxy, Vikinské meče, též zv. Vikingské, Keltské meče, Spatha meče, Gladius a další starověké meče, Krátké a lukostřelecké meče, Středověké meče, Jedenapůlruční meče, Katzbalgery, Dvouruční meče, Claymore meče, Renesanční meče, Fantasy meče, Repliky mečů dekorace, Tréninkové meče a dýky, Templářské meče.
Pružinová ocel 54SiCr6 (ČSN 14260), z které vyrábíme čepele, má vysokou únavovou životnost. Ocel legovaná chromem a křemíkem má vysokou pevnost, tvrdost a otěruvzdornost. Ocelárna naplní tavící kokilu předepsaným složením kovů a tyto roztaví jej v ingot. Ingot se pak rozválcuje do požadované síly. Válcování za tepla materiál zhutní (homogenizuje krystalickou mřížku materiálu).
Do kovářské dílny se dostane ocelový plech, který se řeže na pruhy, frézuje a brousí. Dříve, kdy ještě nebyly vyvinuté velmi tvrdé nástrojové oceli, nebylo možné ocel frézovat a ocel se tvářela do tvaru čepele pouze za tepla.
Zákazníci si dodnes přejí maximálně tradiční až dobové zpracování a trvají na překovávání materiálu. Kovaná ocel, zejména pokud jsou na ní vidět stopy po kování, vzhledově takovýmto lidem mnohem více lahodí, než technicky přesně opracovaný materiál, jehož průmyslový způsob opracování připravil o individualitu a autentický vzhled.
Existují názory, že novým zahřátím ve výhni dochází k pohybu obsahu uhlíku v oceli a příznivému ovlivnění vlastností oceli. Dlouholeté praktické zkušenosti našich kovářů však žádné rozdíly mezi kovanými a průmyslově válcovanými čepelemi mečů neukazují.
V celé lidské historii platilo, že aby ocel dostala nožířské parametry, je potřeba ji vykovat. To bylo dané historicky nekvalitní metalurgií, kterou důkladné kování dokázalo ve výsledku nahradit. Dnes mohou být i levnější vybroušené nože dobrým nákupem, ale je jisté, že kvality kovaných nožů nedosáhnou.
Obecně je dokázáno, že kování má pozitivní vliv na pevnost materiálu vlivem deformace zrn a utvoření vláknité struktury, která způsobuje anizotropii materiálu. Kované a vybrušované nože od sebe na první pohled téměř nerozeznáte, pokud nejste odborník. Navzdory tomu, že kované čepele vykazují vyšší houževnatost a odolávají většímu průhybu. Ve výsledku můžeme říct, že kování mírně zlepší mechanické vlastnosti. Pro běžné použití nože bez hrubého zacházení (např. sekání tvrdých materiálů, páčení) není mezi kovaným a vybrušovaným skoro žádný rozdíl. Ten se spíše projeví u silně zatěžovaných čepelí, jako jsou meče. Neznamená to, že by byly vybrušované nože nekvalitní.
Obě látky, železo a ocel, jsou látky krystalické. Na velikosti a uspořádání krystalů potom ve valné většině závisí výsledné mechanické vlastnosti ocelového výrobku a kování je hlavní metodou, kterou se od pradávna dělala ocel tvrdší a odolnější.
Metodou, kdy kováři stojí u výhně, žhaví železný ingot a buší do něj kladivem, se dnes vyrábí nože sběratelské, pro spotřební zboží bylo nutné zavést průmyslovou výrobu.
Starší metoda kování nožů je velmi podobná uvedenému ručnímu postupu. Kus oceli o velikosti budoucího nástroje je vložen do bucharu, který z něj ve formě jednou ranou vyková tvar, který vzdáleně připomíná tvar nože. Ten je poté několika způsoby broušen a leštěn, až je v závěru osazen střenkou a jde do prodeje.
Vstupním materiálem pro druhou, modernější, rychlejší a přesnější výrobu kováním je ocelový pásek ze speciální nožířské oceli, na který se pouze přivaří záštita a poté se z něj vyřízne obrys nože. Ten je potom opět broušen do výsledného tvaru a osazen střenkou. Tato druhá metoda výroby kuchyňských nožů rovněž zahrnuje kování za horka, ale to se provádí ve fázi výroby ocelových pásků a materiál při tom ještě nezískává podobu nože.
Výroba čepele kováním je daleko náročnější a nákladnější. Je zapotřebí výheň a kovadlina. Dále pak řada kleští a kladiv. Také jsou při ní kladeny vyšší nároky na schopnosti nožíře. Je zásadní dodržovat kovací teploty, neboť kování příliš studeného materiálu může způsobit vznik trhlin. Je nutné vykovat tvar nože na co nejmíň ohřevů, aby se materiál zbytečně neopalovat a neztrácel uhlík. Kováním nelze docílit dokonalého tvaru nože, je potřeba jeho konečné dobroušení. Kování způsobuje, že nožířská ocel je tvrdší a méně pružná. Výsledkem je, že se nůž lépe brousí a déle si udrží dobré ostří.
Proces kování umožňuje výrobci vytvořit na noži kovovou záštitu, která je součástí čepele a trnu, což vedle ochrany prstů před sklouznutím na čepel také dává noži výbornou vyváženost. Díky tomu můžeme rozpoznat na pohled kvalitnější kované nože. Tyto nože mají záštitu, která je z jednoho kusu oceli společně s celou čepelí.
Kování umožňuje zpracovat polotovary různých tvarů bez přebytečného odpadu.
Hlavní nevýhodou kovaných nožů je jejich cena. Ocel u vykosťovacích a filetovacích kovaných nožů je nedostatečně pružná. Vyplatí se tedy u těchto typů nožů sáhnout po vybrušovaných.
Proces výroby vybrušováním je velmi jednoduchou formou a rychlou, proto jsou tyto nože výrazně levnější. Není tolik náročný na nástroje a celkově dílenské zázemí. Jako polotovar se zpravidla používá pásovina. Nekonečný pás nožířské oceli jede výrobní linkou, kde z něj speciální buchar vyrazí poměrně přesný tvar čepele s trnem. Na tento tvar je připevněna střenka a pak už se jen vybrousí ostří a zahladí tupá část nože. Největší výhodou broušených nožů je především cena. Vybrušované nože jsou vyrobeny z naprosto stejné kvalitní nožířské oceli. Jsou pružnější, avšak se neudrží tak dlouho dobré ostří. Vybrušované nože také nemají záštitu, která by byla vyrobena z jednoho kusu oceli spolu s čepelí a trnem. Záštita je tak většinou součástí střenky a nemá tedy nůž dobré vyvážení, jako je tomu u kovaného nože. Při výrobě vybrušováním vzniká velké množství odpadního materiálu, jenž musel být z pásoviny odřezán.
