O písmu a písařích: fascinující dějiny psaného slova

Znaky připomínající primitivní písmo byly vyryty asi v 7. tisíciletí př. n. l. do želvích krunýřů, nalezených v Číně. O nějakých tisíc let mladší je „písmo“ na artefaktech podunajské kultury Vinča . Ještě o něco později pak domorodí Američané vynalezli styl záznamů v podobě uzlů na provazech – tzv. kipu.

Ugaritské klínové písmo (Wikimedia)

Na počátku byl Sumer aneb O prvních mistrech starého písma

Nejznámější, a zřejmě i nejstarší důkazy skutečného písma, pocházejí z dávného Sumeru, Asýrie a dalších zemí Blízkého Východu.

Jde o klínové písmo, nejčastěji vytlačované rákosovým písátkem do hliněných destiček, tesané do kamene a podobně. Klínové znaky zaznamenávaly náboženské texty – stačí připomenout Epos o Gilgamešovi –, stejně jako běžné zprávy a korespondenci, například s  egyptskými faraony (El-amarnské dopisy).

Stojí za zmínku, že tajemství klínového písma odhalil v r. 1917 český badatel Bedřich Hrozný.

Bůh Thovt s psacím náčiním (Wikipedia)

Znalost egyptského písma otvírala cestu k zářné kariéře

O prvenství s klínovým písmem soupeří hieroglyfy. Egypťanům je prý daroval bůh Thovt. Hieroglyfy vidíme na zdech chrámů, hrobek, pyramid, rovněž napsané na papyru nebo ostrakách; psaly se i na voskové tabulky , které se udržely až do pozdního středověku.

Nejstarší je obrázkové písmo , kde každý symbol znamenal jedno slovo; zjednodušené je hieratické písmo, které vzniklo kolem 3000 př. n. l. Z něj se vyvinulo démotické („lidové“) písmo.

Povolání písaře v Egyptě patřilo k těm nejprestižnějším , schopný písař se mohl vypracovat až na post vezíra. Vážené zaměstnání však mělo nepříznivý vliv na zdraví jedinců.

Svědčí o tom výzkumy kosterních pozůstatků egyptských písařů pocházejících nejspíše z období 2700 až 2180 př. n. l. Do jejich zkoumání se pustili odborníci z Univerzity Karlovy.

U ostatků objevili artrózu čelistního kloubu, degenerativní změny – krční páteře, u pravého ramene, u palce pravé ruky a kolenního kloubu, v oblastech úponů svalů a vazů na pažní kosti, v oblasti levé kyčelní kosti, a vyšší výskyt plošky na pravém kotníku.

Takzvaný Sedící písař. Malovaný vápenec, oči vykládané horským křišťálem v mědi, 4. nebo 5. egyptská dynastie, 2600–2350 př. n. l. Ze Sakkáry, , dnes v Louvru

Co tyto změny způsobilo? Písaři při práci seděli v typické poloze s levou nohou vkleče, nebo „na Turka“, jen zřídka stáli. Opotřebení čelistních kloubů se u písaře může zdát velmi neobvyklé, zřejmě však bylo důsledkem častého žvýkání konců rákosových stonků do podoby štětců.

Počátky moderní abecedy

U zrodu 80 % známých abeced stálo fénické písmo. Prostřednictvím obchodních cest Féničanů se rozšířilo po velké části Středomoří (a do Arábie). 

Římská vosková tabulka

Řekové si jej upravili v 7. stol. př. n. l. Stalo se základem pro moderní řeckou alfabetu i pro glagolici vytvořenou Konstantinem a Metodějem. Z glagolice se později vyvinula azbuka, kterou dodnes používají východní a jižní Slované.

Z etruského písma se postupně vyvinula abeceda Římanů – latinka . Tou se dnes (v podobě vytvořené středověkými mnichy) píše ve většině Evropy, v celé Americe, v Turecku i ve Vietnamu.

Výnos sultána Mehmeda II., napsaný osmanskou kurzívou (reprodukce R. v. Ottenfelda – E. Pachta)

Královská rostlina, která dala vzniknout papíru

Šáchor papírodárný se v Egyptě těšil velké oblibě. Díky tomu si časem získala postavení královské rostliny, kouzelného žezla bohyň, symbolu radosti.

Tato vytrvalá rostlina měla všestranné využití: kromě jiného sloužila také k výrobě bílého papyru. Jednotlivé listy papyru se lepily za sebe, až vznikl svitek, který měřil i několik metrů. Mezi vůbec nejdelší patří Ebersův papyrus, dlouhý více než 20 metrů .

Na výrobu papyru se ve středověku zapomnělo a podle starověkých pramenů se znovu začal vyrábět teprve ve 20. století.

Papyrový háj na egyptské fresce z Hrobky Kenamona (TT 93), 1427-1400 př.n.l., Horní Egypt, Théby, Šejch Abd el-Qurna

Vědátor, který přečetl „nerozluštitelné“ písmo

Hieroglyfy byly známé ještě v dobách slavné Kleopatry VII. Během následujících věků lidstvo zapomnělo na dávnou civilizaci i její písmo. Změna nastala teprve s příchodem roku 1798, kdy do Egypta dorazila francouzská výprava v čele s Napoleonem Bonapartem .

K vojákům a námořníkům, kteří chtěli dobýt neznámou, tajemnou zemi a „pustit žilou“ Angličanům, patřil 150členný tým vědců a umělců. Díky nim se novověká Evropa začala dozvídat více o zaniklé civilizaci. A nakonec se podařilo rozluštit i hieroglyfy , dlouho vykládané jako náboženské symboly nebo magické znaky.

Příběh se začal psát 15. července 1799, kdy Napoleonovi ženisté pod hradbami pevnosti ar-Rašíd (Rosetta) nalezli čedičovou desku, do níž byly vytesány hieroglyfy, démotické i řecké písmo.

Tajemství písma nedalo spát jistému Jeanu-François Champollionovi , které dávna civilizace natolik uchvátila, že si získal přezdívku „Egypťan“. Po letech bádání, v září 1822, Champollion ve své pracovně údajně vykřikl: „Mám to!“ Rosettská deska promluvila – a hieroglyfy můžeme číst dodnes.

Osel a husa

V dávných dobách se šuškalo, že nám vládne „husa a osel“; proto, že z husích brků se vyráběla písátka a z oslí kůže – pergamen . Ten byl pojmenován podle maloasijského města Pergamon, kde se začal vyrábět již ve starověku (asi ve 2. stol. př. n. l.).

Zatímco Pergamon si udržoval monopol na pergamen, konkurenční město, Alexandrie si naopak střežila technologii výroby papyru . Pergamen postupně získával vrch, a nakonec se stal typickou psací látkou evropského středověku.

Vyráběl se z jemně vydělávané kůže domácích zvířat (především oslí, kozí, telecí a jehněčí). S papyrem obchodovalo město Byblos (v dnešním Libanonu), od jehož jména se odvozuje název Bible, v přeneseném významu bible – kniha (německy Buch; anglicky book).

Pravý přírodní pergamen

Z Číny do celého světa

Od 14. stol. začal převládat papír , který přivezli do Evropy Maurové. Samotný papír však pochází z Číny. Původně se vyráběl z konopných vláken: teprve později, asi od prvních dekád našeho letopočtu převládla výroba z hedvábných a vlněných hadrů – a tímto způsobem se papír vyrábí dodnes.

Přestože papír je mnohem křehčí než pergamen , ovládl Evropu a následně celý svět díky své nižší ceně.

Na pergamen byly od té doby psány jen významné listiny (např. britské zákony). V českých zemích se objevily první papírny s nástupem knihtisku: první roku 1499 ve Zbraslavi, další 1501 v Olomouci, 1596 ve Velkých Losinách a tak dále.

Inkoust: dědictví z dávných dob, které si připravíte sami

Duběnkový inkoust je známý od starověku. Výborně proniká do struktury papíru a nedá se smazat . Jeho výroba navíc není nijak náročná, takže si jej písaři dokázali připravit sami.

Duběnka neboli hálka je kulatý výrůstek na dubových listech , jejichž sběr je nejvhodnější na jaře, v březnu a dubnu. Když nasbíráme dostatečné množství listů s duběnkami, můžeme si inkoust – při troše trpělivosti a šikovnosti – vyrobit i doma.

Kožený zápisník se třemi kameny

Příprava duběnkového inkoustu – návod krok za krokem

Duběnky rozmixujeme v mixéru s trochou vody. Na 15 až 20 kusů duběnek postačí 300 mililitrů vody. Vzniklou drť přelijeme do nádoby, ve které ji vaříme přibližně jednu hodinu .

Nádoba se obarví, proto je lepší použít pro vaření duběnek například plechovku, kterou potom můžete vyhodit.

Z duběnek se vyváří tanin, ke kterému přidáme železo . To získáme jednoduše tak, že smirkovým papírem obrousíme nějaký silně zrezivělý předmět. Pro podporu chemické reakce oxidu železitého s taninem přisypeme do vody trochu kyseliny citronové .

Duběnka (Wikipedia)

Při vaření směs hlídáme, aby nepřekypěla . Trochu vody můžeme dolít. Mějme ale na paměti, že alespoň polovina by se jí ale měla vyvařit, aby byl inkoust koncentrovaný. Hotový inkoust pak přecedíme přes sítko do nádobky.

Nakonec si připravíme zašpičatělou špejli, štětec nebo ptačí pero seříznuté do špičky – a pustíme se do psaní, tak jako kdysi naši předkové…

Kozácký písař, Naděžda Stupaková