Přejít k obsahu  Přejít k hlavnímu menu

Se šavlí a kordem ve víru napoleonských válek

Napoleonské války

Přestože od doby napoleonských válek nás dělí více než 200 let, dodnes upoutávají naši pozornost. A není se čemu divit. Vždyť dlouhá série konfliktů, která od konce 18. století do roku 1815 zuřila na evropské pevnině, v zámoří i na hladinách oceánů, nadlouho vstoupila do povědomí současníků – naše předky nevyjímaje. Nahlédněme tedy do historie a pojďme si blíže představit zbraně, které byly smrtonosnými nástroji v rukách neohrožených bojovníků.

Ačkoli napoleonské války vnesly mnoho inovací do taktiky, organizace a výcviku vojsk, je s podivem, že výzbroj a výstroj zůstala takřka beze změn. A tak se v bitvách u Slavkova (1805) nebo Chlumce a Přestanova (1813) bojovalo v podstatě stejnými zbraněmi, jako dříve v období Marie Terezie, nebo později maršálka Radeckého. Z bodných a sečných zbraní se v rukách vojáků nejčastěji objevovala šavle, zatímco především pro důstojníky byl určen kord.

Nebezpečná zbraň jezdectva

Jízdní vojáci neboli kavaleristé těch dob byli vyzbrojeni palnou zbraní, tzv. karabinou, často i párem pistolí, především ale šavlí – sečnou zbraní se zahnutou čepelí. Šavle pochází z Východu. Proto se také stala nedílnou součástí výzbroje husarů (původem z Uher), hulánů (kopiníků polského původu), ruských kozáků a dalších druhů tzv. lehké jízdy.

Výcvikové předpisy pro jezdectvo již od 17. století hovořily v prvé řadě o výhodách jezdce před pěšákem: měl být znalý nejen střelby z pistole, ale také držení v sedle při tasení šavle a zasouvání do pochvy, jejího ovládání, správného a pevného držení, aby sekal ne naplocho, ale ostřím, při vztyku v sedle, neboť „… sek shora je daleko silnější a hlubší, než ty, které vykonává v sedle sedíc“.

Při útoku proti jízdnímu nepříteli měl voják – tělo mírně vychýlené vpřed, nohy zapřené ve třmenech – na povel v prvé řadě ruku vypnout přímo před sebe tak, aby pěst s palcem dolů byla před ústy. Šavle v přímé linii s rukou měla směřovat na prsa protivníka.

Gardový dragoun Napoleonovy armády z l. 1810–1814, v parku státního zámku Slavkov u Brna (Společnost Acaballado).
Všimněte si dlouhé šavle, předepsané speciálně pro tuto jednotku.
Foto: Acaballado.cz 

Šavle v boji i v souboji

Zacházení se šavlí vyžadovalo důkladnou průpravu, aby se z ní stala hrozivá, smrtící zbraň. Například v Polsku branci nejprve trénovali šerm s dřevěnými holemi, tzv. palcáty. Až poté se cvičili pro reálné bojové situace: při cvalu z koně šavlí sekali do vystavených papírových předmětů (např. kašírovaných tureckých hlav), zvedali špicí šavle ze země čapku atd.

Dobová litografie zobrazující důstojníka jízdy (husarů) uherské šlechtické domobrany – insurekce, z l. 1800–1809.
Na závěsníku má jeden ze vzorů rakouské husarské šavle.
Obr. archív autora 

Šavle v luxusním provedení byly poboční zbraní důstojníků některých odvětví pěchoty (např. rakouských granátníků, českých dobrovolnických sborů), pruské lehké jízdy (tzv. šavle se lví hlavou) apod. ještě dlouho po napoleonském období.

Šavle, nebo palaš?

Tato otázka se nabízí mj. při studiu polských vojenských řádů z 18. století, v nichž je tam, kde bychom čekali šavli, zmiňován – palaš. Obě zbraně mají stejný původ, ačkoli jsou mezi nimi rozdíly. Zjednodušeně: Zatímco šavle má jednostranně broušenou, zahnutou čepel, palaš má čepel rovnou, obvykle mohutnější. Jeho pojmenování se pravděpodobně vyvinulo z tureckého pala = rovný meč. Sloužil především jako zbraň obrněné těžké kavalerie – kyrysníků.

Nicméně, ve francouzské terminologii je mimo jiné i kyrysnický palaš (vz. AN XI) označován jako – „šavle“, Sabre de cuirassier… 

K životnímu stylu šlechty patřily souboje, z nichž některé bychom dnes mohli nazvat jen „oťukáváním“, zatímco v jiných šlo skutečně do tuhého. Zde jsou dva příklady, opět od našich polských sousedů:

„… sekl po mně tak mocně, až mi šavle v ruce zadrnčela; napadli jsme se asi desetkrát – nestalo se nic tomu ani tomu.“

„… nezbylo mi než se s ním posekat, dostal při tom tak pěkně do lebky a do ruky, až oči vyvalil a prosil o smilování Pána nejvyššího…“

Tyto úryvky z pamětí kavalírů starého Polska svědčí o tom, jak bojovný duch panoval mezi muži vládnoucími šavlí. Armádní předpisy a sami vojevůdci 18. a 19. stol. k soubojům chovali rozdílný přístup. Zatímco někteří (např. císař Napoleon) na ně pohlíželi shovívavě, jiní je trestali. 

Důstojník rakouských kyrysníků (pluk č. 1 císaře Františka) kolem 1805, s kyrysnickým palašem M 1798.
(Bitva tří císařů 1805–2019; obec Tvarožná).
Foto: Edgar Pachta

Na koních jako vítr

Šavlemi byli vyzbrojeni nejen ryze evropští jezdci, ale také příslušníci několika exotických jednotek Napoleonovy gardy. Nejznámější z nich byli mameluci, kteří tvořili živou připomínku na Bonapartovo tažení do Egypta v letech 1798–1801. Orientální jezdci na střelhbitých arabských ořích se proslavili i v bitvě tří císařů u Slavkova. Po boku se jim houpala zbraň, kterou bychom mohli zařadit mezi orientální šavle nebo šamšíry. Navíc nosili zahnutou dýku zvanou jambiya nebo handžár, zasunutou za opaskem.

Pod vlivem tehdejší „egyptománie“ a bojů s Turky si orientální móda záhy prorazila cestu do evropských armád, takže se na mnoha místech setkáváme se šavlemi â la mamelouk. Krásným příkladem těchto módních vlivů může být britská šavle pro generály vzor 1831.

Sběratelská miniatura v podobě důstojníka mameluků Napoleonovy gardy.
Orientální jezdci vzbuzovali obdiv svými extravagantními kroji a strach svou divokostí.
Foto: archív autora 

Proti napoleonským vojskům

Slavkovské slunce ozářilo největší triumf císaře Napoleona I. Štěstěna se na něj usmívala i v dalších letech, mimo jiné také díky ostrým šavlím jeho jezdectva. Ačkoli byl profesí dělostřelec, prohlásil: „Jezdectvo je vhodné před bitvou, v bitvě, i po bitvě“. A zcela oprávněně, neboť jeho kavalerie (časem doplňovaná polskými a německými regimenty) patřila k nejlepším v Evropě. Svou roli zde určitě sehrály i kvalitní šavle v rukách dobře vycvičených a motivovaných jezdců.

Dobyvačné choutky bojovného císaře neustále rostly, až jeho Velkou armádu pohltily nekonečné pláně Rusi, a vzápětí povstalo Německo, které jen doplácelo na výboje svého „protektora“.

Již počátkem roku 1813 se v Prusích a Pomořanech objevili ruští kozáci. A zhruba v téže době na celém území dnešního Německa začaly vznikat odbojné spolky, z nichž část se sjednotila pod korouhví pruského majora Ludwiga von Lützowa. Velká část Lützowových dobrovolníků nosila černou uniformu, a chladnou zbraň jezdců tvořila pádná šavle s ocelovou soupravou, známá jako Blüchersäbel, „Blücherova šavle“.

Za pojmenováním této zbraně stojí osoba pruského polního maršála Gebharda L. von Blüchera, který si u vojáků vysloužil přezdívku „generál vpřed“ (General Vorvärts). Starý husar totiž neznal oddech a v závěrečné fázi napoleonských válek hnal své podřízené neustále proti nepříteli.

V době, kdy probíhaly boje ve východní části Evropy, existovala „druhá fronta“ na Pyrenejském poloostrově. Již od roku 1808 zde britské, španělské a portugalské jednotky v náročném horském terénu sváděly těžké boje s francouzskými okupačními vojsky. Svou roli zde sehráli také britští lehcí dragouni a husaři, jejichž hlavní zbraní byla britská šavle pro lehkou jízdu vzor 1796 – strašlivá zbraň v ruce vycvičeného a fyzicky zdatného vojáka.

Důstojník rakouského hulánského pluku č. 1 (v podání Vlasty Dostalíka) na slavkovském bojišti, pod kopcem Santonem.
Huláni v rakouské a pruské armádě byli v té době zpravidla Poláci.
Foto: archív autora 

Jezdci z ruských stepí

Velmi exoticky na současníky působili kozáci a nepravidelní stepní jezdci ve svých malebných krojích. Ačkoli se někteří kozáci chlubili čepelemi šavlí z anglického Birminghamu, jiní již mohli nosit i „šašku“, šavli kavkazského původu, která si ovšem získala jméno až v pozdějším období. Její mírně zahnutá čepel byla vhodná pro kozácký způsob boje – neútočit s šavlí napřaženou, ale sekat s ní od pasu.

Ruský kozák Uralského vojska (Zdeněk Pachta) z období napoleonských válek.
(Bitva tří císařů, obec Tvarožná, 2019).
Foto: Edgar Pachta 

Poboční zbraň granátníků

Ještě v druhé polovině 17. stol. byl kladen důraz na výcvik pěšáků v ovládání šavle (spolu s mušketou a kopím). Šavle byla umístěna na závěsníku spolu s bodákem i ve století následujícím. Postupem času se však čím dál více hledělo na palebnou sílu pěchoty, až se krátká šavle stala spíš ozdobným doplňkem uniformy. Pak ji nosili především poddůstojníci či elitní granátníci.

Pěší granátníci Napoleonovy gardy, kolem 1805.
Všimněte si umístění šavle briquet spolu s bodákem na řemení vojáků v typicky modrých uniformách.
(Tenkrát ve Slavkově 1805–2019, obec Sokolnice – zámek).
Foto: Edgar Pachta

Ještě na přelomu 18. a 19. stol. nosily krátkou šavli se specifickým jílcem „kordového“ typu pěchotní útvary Pruska a Ruska. Bubeníci, granátníci nebo pěší dělostřelci Napoleonovy armády přijali šavli M AN XI (tzn. vzor, zavedený v 11. roce revolučního kalendáře, počínajícího 1793), která se stala známou pod názvem briquet („lehká“). Tato populární zbraň sloužila ještě dlouho po napoleonských válkách nejen ve francouzské armádě, ale i v jiných zemích, včetně Rakouska, kde ji používali např. příslušníci námořnictva na Jadranu.

Zbraň šlechticů a důstojníků

K osobě šlechtice již odedávna patřil meč, od raného novověku – pod italským a pak francouzským vlivem – čím dál více vytlačovaný jeho lehčí variantou – kordem. Doprovázel členy aristokracie nejen do války (důstojnické posty v tehdejších armádách většinou zastávali šlechtici), ale také při všech možných „civilních“ příležitostech, od dvorních slavností a audiencí, až po cestování, kde často sloužil k nutné obraně.

Během 18. století se – zpočátku ve Francii – šlechtický kord vyvinul do podoby luxusního rokokového kordíku, nebo lehkého fleretu (jeho tenká čepel byla zakončena kuličkou).

Podle „francouzské školy šermu“ probíhal rovněž výcvik v zacházení s kordem. Přestože šerm ve druhé polovině 18. stol. již získával sportovní rozměr, v mnoha zemích, např. v Anglii, si dosud udržoval svůj bojový charakter.

Znázornění defenzivního střehu s kordem (B) proti šavli.
Kolorovaná rytina podle maleb J. G. Delina k šermířské učebnici Domenica Angela, kolem 1760.
Obr: archív autora

Je ironií, že právě ve Francii se záhy po vypuknutí revoluce (1789) začalo na tyto zbraně pohlížet s nevraživostí, neboť byly považovány za jeden ze symbolů „starého režimu“. Proto důstojníci nové republikánské armády, původem často z širších společenských vrstev, zavrhli „aristokratický“ kord, aby jej nahradili šavlí (viz výše). Návrat ke kordu lze zaznamenat až v období Napoleonovy vlády. 

Témata: Šerm

Líbí se Vám článek? Sdílejte jej s přáteli!

Komentáře (0)

Doporučené produkty

Podobné články

  • Historický šerm Historický šerm je spojením sportu a rytířských ctností

    Z hradů a zámků se i dnes ozývají zvuky boje a řinčení mečů. Muži, kteří před zraky návštěvníků památek bojují na oko o život, pobíhají po nádvoří v dobovém oblečení. Ukázky historického šermu jsou u českých diváků velmi oblíbené, nenechte se ale zmást přesvědčením, že je vše jen jako. Samotní šermíři prochází výcvikem, za který by se nemusel stydět ani pravý středověký žoldnéř.

  • Klasifikace mečů na šerm Klasifikace zbraní na šerm

    Historický (scénický) šerm, tedy předem nacvičená choreografie a souboje s meči a dalšími chladnými zbraněmi, neustále získává na popularitě. V našem internetovém obchodě najdete velmi širokou škálu zbraní různých rozličných výrobců a značek. V závislosti na výrobci existují velké rozdíly v technologii zpracování, použitých materiálech, kvalitě řemeslného zpracování a samozřejmě i ceně.

  • Buhurt bitva Výňatek z pravidel historických bitev pro buhurty

    Zejména příznivci Bitvy národů se na nás obracejí s požadavky o výrobu zbraní tak, aby vyhovovaly technickým požadavkům pro použití v buhurtech apod. Pro lepší orientaci v těchto pravidlech jsme vytvořili tento výňatek. Krom technické specifikace zde uvádíme i několik dalších zajímavých pravidel.

Komentáře (0)

Napište komentář


Naším zákazníkům se věnujeme a odpovíme Vám na jakýkoliv dotaz

Vaše dotazy nám pomáhají se zlepšovat. Co je pro jednoho samozřejmá banalita může být pro druhého zajímavá novota. Nebojte se zeptat. Jsme tu pro Vás! Co sami nevíme, na to se zeptáme dalších odborníků, se kterými spolupracujeme. Nejčastější dotazy pak zveřejňujeme zde. Děkujeme za Vaší zvídavost!

Zvolte jazyk

Zvolte měnu

CZK