Renesanční oděv

Dámský renesanční oděv

Renesanční oděv se vyvinul na přelomu 14. a 15. století v Itálii. Základní součástí pánského spodního oděvu byla košile, která se stala luxusní součástí oblečení vystavovanou na odiv. Přes košili se oblékal vypasovaný kabátec s dlouhými rukávy, které bývaly nabírané u ramen. V 15. století se ještě nosily kalhoty v podobě punčochových nohavic, které se později rozdělily na samotné kalhoty sahající ke kolenům a punčochy. Obuv byla většinou nenápadná bez podpatku. Jako svrchní oděv byly oblíbené pláště různých druhů od giorney přepásané v pase, přes tappert oblékaný přes hlavu, až po zimarru sahající až k zemi. Typickou pokrývkou hlavy byly barety, klobouky nebo čepce různých tvarů. V období rané renesance byly u mužů v módě dlouhé vlasy po ramena a bezvousá tvář.

Dámské renesanční šaty

Základ dámského renesančního oděvu tvořil živůtek a sukně. Výrazný převrat v dějinách odívání nastal poté, co v Itálii došlo k rozdělení původní jednolité sukně na dvě samostatné části - živůtek a sukni sahající od pasu dolů. Živůtek měl většinou výstřih, který vyplňovala košile, a dlouhé rukávy. Rukávy se přivazovaly k živůtku v oblasti ramenního kloubu pomocí šněrování nebo stuh, a mohly se tedy snadno měnit; rukávy se staly luxusní součástí oblečení, na kterou se kladl zvláštní důraz. Sukně bývala zřasená a zpravidla sahala až k zemi, někdy byla prodloužená do vlečky. Ženy nosily pláště stejného druhu jako muži a elegantní pokrývky hlavy, nejčastěji barety a čepce. V renesanční Itálii byly módní blonďaté vlasy a vysoké čelo. Dámy si vlasy různě splétaly do uzlů nebo copů, někdy je nechaly volně splývat na záda. Své účesy si proplétaly stuhami a květinami nebo zdobily perlami, čelenkami, či síťkami. Na nohou ženy nosily nízké boty bez podpatku, na které však často nazouvaly extravagantní koturny na vysoké dřevěné nebo korkové podrážce. 

Nová módní vlna se šířila do ostatních západoevropských a středoevropských států, které ji přetvářely podle svých potřeb a vnášely do ní prvky vycházející z jejich kulturní tradice. V Čechách se začal renesanční způsob oblékání prosazovat na přelomu 15. a 16. století, tzn. v době, kdy již byla renesanční móda v samotné Itálii téměř překonanou záležitostí. Renesanční styl odívání narážel v Čechách na silnou gotickou tradici. Zásadní změny v oblékání přijal nejprve panovnický dvůr a šlechta, později i ostatní společenské vrstvy.
V zemích střední Evropy, které byly v 16. století zasaženy reformačním hnutím, se oděv chápal především jako odznak náboženského vyznání. Reformační styl oblékání prožíval svůj vrchol od 20. let 16. století do poloviny 16. století. V důsledku kritiky přepychu a omezení nákladnosti oděvů ztrácel reformační šat na lehkosti a eleganci. Podle reformační módy se v Čechách oblékali zejména příslušníci protestantské šlechty a měšťanstva.

Reformační styl oblékání

Charakteristickým prvkem reformačního oděvu se stala šuba, kterou nosili jak muži, tak ženy. Jednalo se o typ pláště, který spadal ke kolenům nebo až k zemi, měl dlouhé široké rukávy a šálový límec zdůrazněný kožešinou. Šuba byla vepředu otevřená, takže byl pod ní vidět spodní oděv. Dalším typickým znakem reformační módy bylo prostřihování nejrůznějších částí oděvů. Původci prostřihování oděvů byli lancknechti, žoldáci, kteří si tímto způsobem upravovali své oblečení, aby bylo volnější a pohodlnější. Lancknechti si nejdříve svůj oděv prostříhávali pouze v místech kloubů, aby jim nebyl těsný, později se však průstřihy prováděné v různých směrech rozšířily na celé oblečení. Místa, kde byla svrchní látka prostřižena, byla podložena jinou, často velmi pestrobarevnou látkou, takže oděv lancknechtů byl velmi výrazný. Prostřihávání se uchytilo u všech společenských vrstev a rozšířilo téměř do celé Evropy; módní bylo hluboko do 2. poloviny 16. století. Lancknechti byli průkopníky i přehnaně širokých kalhot, nazývaných plundry. K pánské reformační módě patřil i ne příliš slušivý účes zvaný pačesy neboli „Kolbe“ – vlasy zastřižené rovně pod ušima a na čele. Jedním z mála možných projevů individuality se v rámci reformační módy stala pokrývka hlavy, většinou baret nejrůznějších tvarů.

Dámský reformační oděv byl oproti zemím, kde převládal vliv italské renesance, zdrženlivý a měl vyjadřovat zejména ženskou počestnost a zbožnost. Živůtek měl zpravidla velmi malý nebo žádný dekolt. U rukávů bylo oblíbené jejich prostřihávání v různých směrech a jejich stahování po celé délce pomocí šňůrek; skrz průstřihy se provlačovala košile šitá z jemných látek. Přes sukni, sahající až k zemi, se nosila zástěra neboli fěrtoch, který symbolizoval ženskou úlohu hospodyně. Jako výraz cudnosti a přísného náboženského vyznání si některé ženy halily vlasy i část obličeje do různě tvarovaných bílých roušek.

Španělská renesance

Po politickém vzestupu Španělska zapříčiněném zámořskými objevy se začala od poloviny 16. století tamní renesanční móda šířit Evropou. Španělský kostým vznikl pro potřeby královského dvora a jeho přísné etikety a stal se výrazem absolutismu a protireformace; postupně se vyvíjel od doby Karla V. (1500 – 1558), svou klasickou podobu však dostal až za vlády Filipa II. (1527 – 1598). Španělský styl oblékání se prosadil zejména na evropských panovnických dvorech, kde se jeho nadvláda udržela až do 17. století. Do extrému byla španělská móda dovedena v Anglii za vlády královny Alžběty I. V Čechách se podle španělské módy oblékali nejprve hlavně příslušníci panovnického rodu a vysoké šlechty. Španělský styl odívání se v Čechách výrazněji prosadil poté, co Rudolf II. přenesl sídlo své císařské rezidence do Prahy (1583). Některé prvky španělské módy přejala posléze i nižší šlechta a měšťanstvo.

Tvarování španělského oděvu bylo odvozeno z geometrických tvarů koule a kuželu. Oblečení se vycpávalo, vyztužovalo a pro svou váhu podpíralo různými konstrukcemi. Kroj svoji nepohodlností znemožňoval volné držení těla a rychlý pohyb a nutil tak svého nositele k „důstojnému chování“. Pro španělský oděv byly typické těžké a drahé látky jako brokát, damašek, samet a hedvábí, a tmavá barva, která se kombinovala s kovem ať už ve formě šperků, drahokamů a perel, nebo stříbrných či zlatých výšivek. Pánské renesanční kalhoty sahaly většinou pouze do půli stehen a díky bohatému vycpávání nabývaly formy koule nebo hrušky. Punčochy již nebyly šité, ale pletené z vlny či hedvábí, takže těsně obepínaly lýtka, která se stala zdůrazňovanou součástí těla. Kabátec byl tvarovaný vycpávkami především v oblasti ramen, důraz se tedy kladl zejména na kontrast širokých ramen a úzkého pasu. Kabátec někdy vybíhal v úrovni pasu do úzké špičky, tzv. husího břicha. Přes kabátec se nosil krátký pláštík, volně přehozený přes ramena.Charakteristickým prvkem španělské módy bylo okruží, které někdy nabývalo nadměrných velikostí a muselo být podpíráno zvláštní konstrukcí. Vzhledem k okruží se nosili krátce střižené vlasy a pokrývky hlavy malých forem. Geometrická konstrukce oděvu potlačovala přirozené proporce ženského těla, které mělo být maximálně zahalené tak, aby byla vidět pouze hlava a ruka od zápěstí dolů. Živůtek byl bohatě vycpaný, navozoval zdání širokých ramen a naopak útlého pasu, který byl opticky zeštíhlen tzv. husím břichem. Živůtek neměl výstřih a u krku na něj přímo navazovalo okruží. Sukně byla vyztužená plstí, mořskou trávou a podpíraná kovovými obručemi. Sukně byla v pase úzká a směrem dolů se trychtýřovitě rozšiřovala, takže nabývala formy zvonu či sudu. Tento typ sukně, předchůdce pozdějších krinolín, se stal symbolem cudnosti; díky takové sukni bylo ženské tělo doslova nedobytné.

V našem internetovém obchodě naleznete - Rensanční kostým šenkýřka, Dámské košile renesance, Renesanční kostýmy královna, Prosté šaty renesance, Renesanční dámské šaty, Renesanční pánské košile, Renesanční kostýmy páni, Klobouky renesanční.

Použitá literatura:
Ludmila KYBALOVÁ, Dějiny odívání. Renesance. Praha 1996
Ludmila KYBALOVÁ – Olga HERBENOVÁ – Milena LAMAROVÁ, Obrazová encyklopedie módy, Praha 1973
Magdaléna M. ZUBERCOVÁ, Tisícročie módy (Z dejín odievania na Slovensku), Osveta 1988
Erika THIEL, Geschichte des Kostüms, Berlin 1963