Středověké štíty

Středověké štíty
Štíty tvořily součást zbroje. Válečníci je nosili zpravidla na levé ruce a chránili se jimi před ranami a zásahy šípů. Lehčí štíty však nevyužívali jen k ochraně, ale také k útoku. Vyráběly se z různých materiálů: železa, dřeva či proutí. Dřevěné štíty mohly být potaženy kůží. Během turnajů si rytíři zdobili štíty svými barvami, aby obecenstvo mohlo rytíře snáze identifikovat. Z těchto pomalovaných štítů vznikl postupně erb. Tvar štítů se v průběhu času měnil, a tudíž slouží jako dobrá datovací pomůcka.

Druhy štítů

Středověké štíty obecně dělíme na jezdecké a pěší. V raném středověku používali pěšáci především kruhové štíty, v jejichž středu se nacházela puklice. V románském období se objevil štít ve tvaru mandle, který se údajně vyvinul z oválného štítu. Říkalo se mu normanský štít, i když byl rozšířen po celé Evropě. Tyto štíty se vyráběly ze dřeva a následně byly potaženy kůží či plátnem. Používali je nejen pěšáci, ale i jezdci.

Horní zaoblená hrana se postupně začala narovnávat a celý štít se zkracoval, až dostal trojúhelníkovitý tvar. Bojovníci si jej k ruce přivazovali. Jezdecké štíty se čím dál více zmenšovaly, nakonec svého nositele chránily pouze do pasu. Koncem 13. století se boky štítu rozšířily natolik, že byly širší než horní hrana. Jednalo se o takzvané soudečkové štíty. Jejich postupným zakulacením vznikl španělský štít. První se objevily už ve 14.století, ale vrcholu popularity dosáhly v 15. století. Rytíři na turnajích s oblibou používali kolčí štíty. Na pravé či horní straně se nacházel výřez, do nějž si vkládali dřevce. Těmto štítům se říkalo rovněž tarče. Vyráběly se z plechu či kůže a muži si je pomocí řemenů nebo šroubů připevňovali na levou část hrudi. Pěší bojovníci pozdního středověku hojně používali pavézy. Jednalo se o čtyřhranný či pětihranný štít velkých rozměrů, který zakryl celé válečníkovo tělo. Uprostřed byl „rozdělen“ podélnou vypuklinou, kam si bojovníci schovávali paži. Vyráběl se obvykle z měkkého dřeva a byl potažen několika vrstvami plátna a kůže. Na českém území se pavéza prosadila v 15. století, kdy ji používali husité, ale i jejich protivníci křižáci. Pavézníci měli za úkol chránit střelce ve chvíli, kdy si nabíjeli zbraň. Kromě pavéz existovaly tarasy, jež dosahovaly ještě větších rozměrů než pavézy. Měly za úkol maskovat mezery v polním opevnění. V 16. století se štíty začaly z evropských vojsk postupně vytrácet, neboť při stoupajícím počtu střelných zbraní už nedokázaly válečníka pořádně chránit.

Tvary štítů

1. trojhranný (gotický) 2. francouzský (nový) 3. oválný 4. routový 5. čtvercový 6. italský 7. švýcarský (empírový) 8. anglický 9. kolčí 10. renesanční 11. pozdněgotický (španělský)

V 16. století, kdy již štíty souvisely jen s heraldikou, vznikl polský štít, který se kromě renesance uplatnil rovněž v období baroka. Jde o symetrický kolčí štít. V období renesance se v Itálii rozšířil italský štít. Říkalo se mu rovněž koňská hlava, neboť svým tvarem hlavu tohoto ušlechtilého zvířete skutečně připomínal. V období baroka se objevil francouzský štít, jehož horní strana byla rovná, dolní zaoblená a uprostřed zakončená malým hrotem. Speciální typ štítu představovala kartuš. Jednalo se v podstatě o mírně vypouklý, bohatě zdobený rámec. Dalším zvláštním druhem byl routový štít ve tvaru kosočtverce. Ve 13. století jej používali i muži, ale později byl určen výlučně pro znaky šlechtičen.

Erb

Erb se poprvé objevil ‒ jak už bylo zmíněno v úvodu ‒ v souvislosti s rytířskými turnaji. Sloužily k identifikaci bojovníků, které by jinak nebylo možné rozeznat, neboť jejich těla a tváře zakrývala zbroj s přilbou. Erb se proto objevil na jejich erbovním štítu, ale i na tunice zvané vafnrok či varkoč a na jejich koňské pokrývce (čabrace).

Erb společně s rodovým jménem bylo možné zdědit. Nebyl pouze privilegiem šlechty: mohly jej získat osoby ze všech společenských vrstev. Už ve 13. století jej mohli užívat duchovní, obyvatelé měst, řemeslníci a rolníci. O 100 let později bylo toto právo přiznáno také právnickým osobám: cechům, městům, církevním řádům a rozličným institucím. Platilo však pravidlo, že si nikdo nesměl přisvojit cizí erb. Zásadami, jak by erb měl vypadat, se zabývá jedna z pomocných věd historických: heraldika.

Vzhled erbu podle pravidel heraldiky

Základ erbu tvoří štít se znamením. Na štítu se mohou uplatnit 4 barvy (červená, modrá, zelená, černá), 2 kovy (zlatá a stříbrná nahrazeny žlutou a bílou barvou) a 4 kožešiny (bíločerný hermelín, modrobílá popelka, červená kuna a černý sobol). Barva se nesměla kombinovat s barvou a kov s kovem. Barvy tedy mohla přijít jen na kov nebo opačně. Kožešinu bylo možné položit na kov i barvu.

Erb mohla završit přilba s přikrývkou neboli fafrnochem a klenotem. Ten mohl spočívat přímo na helmě, nebo na polštáři, točenici či koruně, které se nacházely nad helmou. Klenot se buď shodoval se znamením uvnitř štítu, nebo se od něj lišil. Znak mohli nést dva štítonoši: lidské či zvířecí postavy. Pod erbem se mohla nacházet páska s napsaným heslem. Zezadu znak mohl chránit knížecí plášť nebo královský stan.

V našem internetovém obchodě naleznete mnoho typů štítů - Antické štíty, Vikinské (vikingské) štíty, Keltské štíty, Mandlové štíty, mandláky, Středověké štíty, Gotické štíty, Štíty s erby, Pavézy, Pukléře (puklíře), Puklice na štíty, Dekorativní štíty

Komentáře (1)

Matouš Čejda
dne 16. 2. 2021 v 20:01:27
Reagovat

Dobrý den, chtěl bych se zeptat jaká barva je ideální na štít pro bojové účely s dřevěnými meči protože nechci aby se poškodila a musela se znovu přemalovávat.

Napsat komentář