Přejít k obsahu  Přejít k hlavnímu menu

Z historie kruciát, díl 1.: od dobytí Jeruzaléma po vznik rytířských řádů

Křižáci

K nejvýznamnějším událostem vrcholného středověku patří křížové výpravy známé také pod starším pojmenováním kruciáty. Byly to vojenské kampaně, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Křížové výpravy jsou zajímavé především z vojenskohistorického hlediska, zejména proto, že jejich vůdčí silou byli profesionální vojáci feudalismu – rytíři.

Bůh tomu chce!

Původním cílem křížových výprav bylo osvobození Jeruzaléma, obsazeného od první poloviny 7. stol. muslimy, tzv. saracény. Křesťanský svět si vzal za úkol vyrvat z jejich rukou boží hrob a zastavit rozpínavost muslimské říše, ohrožující Evropu. Papežské výzvy pobízely k výpravám všechny nejmocnější evropské panovníky, kteří se stávali organizátory těchto rozsáhlých vojenských podniků. 

Křižácká vojska se shromažďovala ve významných městech a přístavech. Díky tomu se poprvé v historii setkávali bojovníci z různých koutů Evropy, národy rozdílných mravů, krojů a výzbroje. Mnozí z nich do té doby poznali jen nejbližší okolí svého hradu nebo města – nyní se po neschůdných cestách prodírali krajinami, jejichž jména často slyšeli poprvé v životě, plavili se po mořích známých jen námořníkům a kupcům. Na konci cest je čekaly kraje Blízkého Východu, o nichž doma kolovaly zvěsti pohádkové i děsivé. 

První kruciáta, vyhlášená (r. 1095) papežem Urbanem II., skončila roku 1099 vítězně. V čele křesťanských vojsk stáli Francouzi, spojení s armádou byzantského císaře Alexia I. Komnena. Podařilo se jim dobýt Jeruzalém a vychytralý Alexios připojil získané území ke svému impériu, ačkoli správu ponechal v rukách Francouzů. Tím si znepřátelil papeže, který dobyté oblasti považoval za majetek církve. 

V letech 1096 až 1271 směřovalo celkem devět hlavních křížových výprav do Zámoří nebo Svaté země, jak se tehdy oblasti spojené s působením Ježíše Krista nazývaly. V několika křížových výpravách sehrály svou roli také kontingenty z českých zemí.

Koráb na středověké anglické iluminaci. Zdroj: archív autora

Z Čech až do Svaté země

Když byla v roce 1147 vyhlášena další křížová výprava, vytáhli v hojném počtu do Svaté země i Češi vedení knížetem Vladislavem II. Druhou kruciátu totiž organizoval německý císař Konrád II. a Vladislav se jí zúčastnil jako jeho leník (osoba, jíž nadřízený lenní pán udělil do užívání pozemek; leník je mu za to zavázán podporou a pomocí včetně vojenské). Českému kontingentu velel knížecí maršálek Jiřík a kancléř Bartoloměj. Bohužel v jejich osudu se odráží povaha celého nešťastného podniku. Nikdo z nich nemohl podat zprávu o bitvách, v nichž křesťanské vojsko utrpělo řadu porážek. Jiřík padl a Bartoloměj s mnoha dalšími členy výpravy beze stopy zmizel v mohamedánském zajetí. Většina českých bojovníků se znamením kříže podlehla útrapám cesty, nemocem a zbraním nepřátel. Zachránil se pouze kníže Vladislav se svou družinou. Ještě před zahájením bojů totiž ponechal vojsko svému osudu a z Malé Asie odjel do Konstantinopole k císaři Manuelovi I. Komnenovi, nepříteli Konráda i papeže. Slíbil mu přátelství – a obtížen dary spěchal ku Praze.

Císař Fridrich Barbarossa na III. křížové výpravě. Zdroj: Wikipedie

Rudovous a Lví srdce v čele křižáků

Po katastrofální porážce u Hattínu (4. 7. 1187) a ztrátě Jeruzaléma ve prospěch sultána Saladina, vyhlásil papež další křižáckou výpravu. Ta probíhala v letech 1190–1193 a kromě králů Anglie a Francie se jí zúčastnil také římský císař Fridrich Barbarossa (Rudovous), v jehož vojsku se nacházel i oddíl českých válečníků pod vedením Přemyslovce Děpolta. Křižáky z Německa a Čech, kteří táhli po souši, pronásledovalo neštěstí: již cestou zahynul císař Fridrich a Děpolt později podlehl zranění nebo nemoci. 

Anglický král Richard I. Plantagenet, nazývaný Lví srdce se – stejně jako jeho francouzský rival – do Svaté země plavil po moři. Statečný, drsný voják, který se v tomto tažení proslavil dobytím Kypru a syrské pevnosti St. Jean d’Acre, byl při návratu ze Zámoří zajat a do Anglie se vrátil až roku 1194. Obnovil v zemi svoji moc a jakmile získal dostatečné prostředky, pustil se do války s francouzským králem Filipem Augustem, svým úhlavním nepřítelem. Zahynul ve Francii při obléhání hradu jednoho z Filipových vazalů.

Saracénský obchodník (malba: Jean Léon Gérôme, 1869). Zdroj: archív autora

Meč křesťanských rytířů

V raném období křížových výprav byl po celé střední a západní Evropě rozšířen typ meče s poměrně širokou čepelí, krátkou, rovnou záštitou a hřibovitou hlavicí, která někdy přecházela do špičky. Takové meče se používaly i u nás, o čemž svědčí jejich nejstarší vyobrazení ve Vyšehradském kodexu, který vznikl někdy kolem roku 1085.

Během následujících dekád však došlo k rozvoji evropského rytířství, a tím i k rozmachu zbrojířství. V důsledku křížových výprav tedy meč prodělal zásadní změny.

Meč normanského typu z 11. stol.

Zrodil se nový, celoevropský typ meče, který pak provázel rytířství až do jeho konce. Čepel meče se prodloužila, rovná, štíhlá záštita vytvořila se sloupkem rukojeti obrazec kříže, kterým účastníci křížových výprav značili všechny části své výzbroje i výstroje. 

Výrok jednoho z členů první kruciáty hovoří jasně:

Kříž našeho Spasitele, který mne poznamenal jako poutníka, chci nést na svém štítu, na své přilbě a na všech svých zbraních, na sedle i na uzdě, aby každý, kdo se se mnou utká, věděl, že zvedá meč proti bojovníku Kristovu. 

Znamení, které evropské armády nesly proti muslimskému půlměsíci, přetrvalo v základním typu rytířského meče až do 16. století.

Meč nového, tzv. křižáckého typu z 12. – 13. stol.

Páteř křižáckých vojsk

Již v dobách franské říše se osvědčilo těžké jezdectvo, které se v 11. stol. stalo bezkonkurenčním pánem bitevních polí. O kvalitách rytířské jízdy se přesvědčila také vojska muslimských států v období křížových výprav, kdy utrpěla od mnohem méně početných rytířských oddílů řadu porážek.

Replika lamelového pancíře. Zdroj: archív autora

Těžkooděný jezdec byl dokonalým profesionálem, který se od mládí cvičil v jízdě na koni a ovládání zbraní. Na vlastní náklady si musel opatřit nejen koně a výzbroj, ale také velmi drahou ochrannou zbroj. V období prvních křížových výprav nosil brnění v podobě košile sahající ke kolenům. Bylo buďto šupinaté či lamelové, nebo zhotovené z železného kroužkového pletiva. Ve srovnání s lamelovou zbrojí bylo kroužkové brnění lehčí a ohebnější, což se osvědčilo v horkých klimatických podmínkách Svaté země. Krásný exemplář kroužkového brnění se v ČR zachoval v podobě tzv. zbroje svatého Václava.

Rekonstruktor představující dánského křižáka z 12. stol. Zdroj: archív autora 

Hlavu rytíře v tom období chránila železná přilba, většinou tzv. normanského typu, u nás známého jako „svatováclavská přilba“. Zbraní prvního střetu bylo kopí. K defenzivnímu boji sloužil velký dřevěný, kůží potažený mandlovitý štít.

Normanská přilba s nánosníkem 

Již záhy se začala prohlubovat nesvornost mezi účastníky kruciát z různých zemí. Projevilo se to v roce 1189, kdy Francouzi začali nosit – především na štítech – výhradně kříž červený; Angličané si zvolili bílý, Němci černý, Italové žlutý, Vlámové zelený.

Rytířské řády

Od 12. stol. začaly vznikat nové duchovně-rytířské řády, jako byli rytíři Kristova hrobu, svatého Jana Jeruzalémského (Johanité), svatého Lazara, či templáři. Ti představovali budoucí pravidelnou armádu v rukách církve. Vznik dalších vojenských řádů iniciovaly křižácké výpravy proti kacířům v Evropě.

Mandlový štít s namalovaným znamením kříže

Templáři

Jedním ze tří nejmocnějších řádů ve středověku byl templářský řád, oficiálně zvaný Chudí rytíři Krista a chrámu Šalamounova. Byl založen kolem 1220, původně na ochranu pro poutníky, kteří putovali do Jeruzaléma a na další svatá místa. Templáři skládali přísahu čistoty, poslušnosti a chudoby. 

Řád postupně sílil, uvolňoval se z pravomoci králů a papežů a hromadil obrovská bohatství. Templáři vytvořili v zemích západní Evropy i na Východě stát ve státě a církev v církvi. Stávali se z nich poradci králů, členové církevních koncilů, mezinárodní bankéři a lichváři středověku. 

Zlomit moc řádu se podařilo až francouzskému králi Filipu IV. Sličnému, který se chtěl hlavně zmocnit templářského majetku. Templáři byli obviněni z odpadlictví, sodomie, tajemných rituálů. V roce 1318 byl templářský řád ve Francii, následně i v jiných zemích rozpuštěn a zrušen.

Křižáci v Zámoří přejímali místní mravy i kroj – zde turban a špičaté holínky. Zdroj: archív autora

Rytíři Johanité

Takto byli nazýváni členové řádu sv. Jana Jeruzalémského. Řád vznikl v 11. století při špitále sv. Jana (proto také špitálníci), kde hledali ošetření křižáci a poutníci. Jednoho dne došlo k přepadení nemocnice saracény, a mniši se na obranu chopili mečů. Do budoucna je už raději neodkládali - a tak se z řeholníků stali vojáky, účastnící se bojů proti muslimům. Řád měl své komandantury po celém západním světě. Když Palestina upadla do saracénských rukou, Johanité se přestěhovali na Rhodos a odtamtud ovládali obchod ve Středomoří. Když ostrov dobyli Turci (r. 1522), přestěhoval se řád na Maltu a přijal jméno rytířů maltézských. Zbytky této organizace existují dodnes.

Pozn.: Poděkování za ústřední fotografii patří společnosti Cech Terra de Selinan, Slovensko.

Témata: Meč

Líbí se Vám článek? Sdílejte jej s přáteli!

Komentáře (0)

Doporučené produkty

Podobné články

Komentáře (0)

Napište komentář


Naším zákazníkům se věnujeme a odpovíme Vám na jakýkoliv dotaz

Vaše dotazy nám pomáhají se zlepšovat. Co je pro jednoho samozřejmá banalita může být pro druhého zajímavá novota. Nebojte se zeptat. Jsme tu pro Vás! Co sami nevíme, na to se zeptáme dalších odborníků, se kterými spolupracujeme. Nejčastější dotazy pak zveřejňujeme zde. Děkujeme za Vaší zvídavost!

Zvolte jazyk

Zvolte měnu

CZK