Z historie evropského meče – díl 1.

Z historie evropského meče – díl 1.
Meč patří k nejstarším zbraním, jaké kdy člověk používal. Jako bodná i sečná zbraň sloužil od šerého dávnověku až po novověk, v mnoha kulturách byl nejen zbraní, ale i symbolem společenského postavení. Množství těchto krásných zbraní z různých úseků dějin nabízí i náš eshop. Vydejme se tady sledovat příběh meče!

Od bronzu k železu

Když se lidé koncem 3. tisíciletí př. n. l. naučili tavit měď, začali z ní vyrábět nejen nástroje a ozdoby, ale také zbraně. Měď byla však měkká, až se po dlouhé době přišlo na to, že když se k 90 % mědi přidá 7–9 % cínu, plus něco zinku a olova, vznikne nový, pevnější kov – bronz. Tím začala tzv. doba bronzová.

Typický bronzový meč

Z bronzu již bylo možné vyrobit zbraň s čepelí delší, než dýka. Vznikl meč – zbraň, která záhy změnila mapu Evropy. Kultury, které disponovaly nejlepšími meči, zabíraly asi v letech 1200–800 př. n. l. čím dál rozsáhlejší území. Typické meče toho období byly odlévány vcelku – s poměrně krátkou rukojetí a čepelí velmi elegantního tvaru, připomínající protáhlý, mírně zvlněný list s výrazným středovým žebrem. Byl vhodný k bodání a sekání.

Bronzové meče nosili také hrdinové Trojské války. Jejich štíhlé, špičaté čepele měřily až 90cm, rukojeti ve tvaru sloupku bez záštity byly bohatě zdobené. Takové meče, proslavené díky mykénským bojovníkům, však asi ve 12. stol. př. n. l. vymizely, aby byly později nahrazeny meči železnými.

Ty byly podstatně kratší, připomínající spíš dýku. V období řecko-perských válek a později se staly druhotnou zbraní řeckých hoplítů. Tito těžkoodění pěšáci útočili na protivníka v sevřené sestavě zvané falanga, kryti velkými štíty, s napřaženými kopími. V boji zblízka tasili hoplíté své krátké meče, zavěšené pohotově nad levým bokem. Tyto meče s železnou čepelí ve tvaru protáhlého listu byly uzpůsobené k bodání.

Meč spartských vojáků

Halštatské a keltské meče

Zatímco o starořecké kultuře a vojenství toho víme mnoho, závojem tajemna je zastřen zbytek Evropy. Světlo přišlo až díky městu Hallstatt poblíž rakouského Salzburgu. Zde došlo kolem poloviny 19. stol. k nálezům mnoha hrobů ze 7. – 4. stol. př. n. l., které dokázaly, že tento kraj byl centrem významné kultury z pozdní doby bronzové a počátku doby železné. Kultura nazvaná halštatská se rozšířila po velké části Evropy.

Litografie z konce 19. stol., zachycující bronzové artefakty halštatské kultury, vč. mečů (Kultur der Metallzeit I, Bibliographisches Institut in Leipzig. Meyers Konv.-Lexikon, 5. Aufl.)

Společnost, která halštatskou kulturu vytvořila, založila svá vítězství na koních, vozech a mečích. Kolem alpských přechodů panoval čilý obchodní ruch, halštattští náčelníci byli pohřbíváni na slavnostních vozech s luxusní výbavou, včetně mečů.

Železné meče z toho období měly čepel dlouhou až 95 cm, zakončenou krátkou trojúhelníkovou špičkou, neschopnou bodání. Šlo tedy o zbraň sečnou, určenou především pro jezdce.

Svého vrcholu dosáhlo mečířství v době Keltů, kteří asi od 3. stol. př. n. l. zdomácněli rovněž na našem území. A dali mu také první, historicky známý název – Boiohemum, Bohemia – odvozený od kmene Bójů.

V té době hovoříme o stylu krásných mečů, nejdokonalejších jezdeckých mečů od časů Mykén. Jejich čepele, měřící kolem 80 cm měly takřka rovnoběžná ostří a tupý, někdy dokonce zaoblený hrot. Podle významného naleziště La Tène ve Švýcarsku, dostalo toto období název doba laténská.

Dekorační replika keltského meče s antropomorfní rukojetí

V dobách císařského Říma

Typicky římským mečem byl tzv. gladius. Jednalo se o zbraň pěchoty, s jednoduchou, silnou čepelí kosočtvercového průřezu, končící ostrým hrotem. Čepel obvykle měřila jen málo přes 50 cm, rokojeť končila typickou kulovitou hlavicí. Šlo o zbraň, určenou k rozpárání břicha nepřítele z bezprostřední blízkosti. Gladie pro legionáře a gladiátory se vyráběly hromadně, v co nejprostším provedení. Zbraně podobného typu, ale v přepychové úpravě, byly určeny pro bohaté zákazníky – senátory, vojevůdce a císaře.

Gladius Spiculus v luxusním provedení

Ze severních zemí, obývaných Kelty a Germány, převzali Římané typ meče s delší čepelí, zvaný spatha. Z tohoto výrazu se vyvinulo pojmenování meče v několika evropských jazycích: espada, spada, spáthe, épée.

Temné časy

Po pádu Východořímské říše, v dobách stěhování kmenů a válečnických tlup, nastal v Evropě úpadek řemesel i obchodu. Meč, náročný na výrobu, se stal zbraní vyhrazenou pro příslušníky elity, zatímco masa chudších bojovníků se musela spokojit s oštěpem a sekerou.

Meč – spatha – z „temných dob“

V tomto „temném období“ se stal meč věcí posvátnou, doprovázející náčelníka až do záhrobí. Svědčí o tom nejen archeologické nálezy, ale i báje, které navazovaly na mnohem starší (převážně keltské) tradice, a dočkaly se písemného zpracování.

Většina z nás jistě ví o bájném meči jménem Excalibur, který darovala Jezerní panna anglickému králi Artuši. Skřítkové ukovali meč Hruting, jímž se oháněl anglosaský hrdina Beowulf. Valkýra Swawa v islandském eposu Edda (8. stol. n. l.) dokonce meč popisuje: „Hlavici s prstenem a chrabrost v čepeli nese meč hrdiny, v ostří má děs, krvavý červ leží na listu čepele, okolo hřbetu se ovíjí had.“

O tom, že víla nelhala, svědčí nálezy hlavic mečů s prsteny. Ačkoli z čepelí se zachovaly jen zrezavělé zbytky, píše vládce Itálie Theodorich kolem r. 525 o germánských mečích, jejichž čepele „jsou tak podivuhodně zpracovány, že se zdá, jako by se na nich hemžili červíci, vykovaní z kovů různých barev a odstínů“. Znamená to, že germánští mečíři již tehdy znali orientální damaškové čepele a napodobovali je. Cena takové zbraně byla obrovská, takže si ji mohli dovolit pouze králové.

Meče našich předků

V předcházejících článcích jsme hovořili o vikinských mečích. Poněkud stranou, a neoprávněně, stojí jejich současníci – naši přímí předkové, žijící na území Čech a Moravy.

Velkomoravský meč a další součásti vojenské výstroje v expozici muzea Pohansko u Břeclavi
(Foto: Edgar Pachta)

Tam, kde v 9. stol. stála velkomoravská hradiska, nacházíme meče určené pro elitní bojovníky, jezdící na koních. Většina z nich typově nevybočuje z dobových zvyklostí: mají čepel dlouhou asi 75 cm, krátkou záštitu a vícedílnou hlavici. Existují však i progresivní meče s delší čepelí (přes 80 cm) s navařenými břity, protáhlou záštitou a jednodílnou hlavicí. Odborníci soudí, že typově předběhly svou dobu o jedno století.

Ačkoli naši výrobci zbraní drželi krok se Západem, hlavní střediska mečířského řemesla se soustřeďovala v krajích, kde bylo nejblíže k těžbě železné rudy. Bylo to především Porýní, jižní Německo, Horní Rakousy a kraje mezi dnešním Lutychem a Solingenem.

Zdejší řemeslníci se také specializovali na výrobu mečů pro bohaté zákazníky. Základem pro výrobu čepele byla železná tyč. Ta byla opakovaně překovávána a překládána jako rozžhavená železná stuha. Pak se ostří vyztužilo kalenými pásy železa, povrch se pečlivě přebrousil a přeleštil. Je pravděpodobné, že od těchto výrobců pocházely také některé luxusní meče moravských a českých velmožů.

Je dobré zmínit, že mečem uměl vládnout i kníže Václav, když jednoho podzimního jitra kolem r. 930 vytrhl meč z ruky útočníka, a bránil se jím, dokud nepodlehl přesile.

Autor článku Edgar Pachta čerpal především z knížky Ludiše Letošníkové Zbraně, šerm a mečíři (Praha 1983).

Doporučené produkty

Komentáře

  • Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první, kdo přidá komentář!
Napsat komentář
Komentář