Z historie pochev a závěsníků (2. díl): od středověku do moderní éry

Opasky slovanských bojovníků

Na velkomoravských lokalitách se většinou používal specifický druh opasku, jehož přezka postrádala jazýček. Ten je zde nahrazen kováním ve tvaru ptáčka, jehož zvednutý krk se po protažení opírá o oblouk přezky a tím se opasek zapíná.

Kování bylo tvořeno jedním i více ptáčky, kteří byli umístěni buď samostatně, tedy v řadě za sebou, nebo byli spojeni do jednoho odlitku; k širším opaskům mohli být ptáčci připevněni v párech pod sebou.

Kování v podobě ptáčků bylo většinou vyrobeno ze slitiny mědi, někdy pozlacené. Jen vzácně se ptáčci vyráběli ze stříbra, protože tento kov je měkčí a snadněji se ohýbá.

Rekonstrukce kování na opasku z hrobu 22 v Modré u Velehradu (Projekt Forlog; převzato z knihy L. Galušky Hledání původu: Od avarských bronzů ke zlatu Velké Moravy, Brno, 2013)

Specifickou částí opasku bylo nákončí, vyrobené ze stříbra nebo slitiny mědi, nejednou v honosném provedení. Lze usuzovat, že kožené opaskymohly být potaženy textilií, zajisté barevnou.

Slovanští válečníci z doby Velkomoravské říše. Muž v popředí má opasek s nákončím (SHŠ Cassanova, Spoločnosť veselých šermiarov z Banskej Bystrice)

V 11. a ve 12. stol sílila moc českých Přemyslovců. Tehdy se rozšířil velký těžký štít mandlového typu, chránící obrněného jezdce od ramenou k nártům nohou.

Jezdec nemohl štít ovládat pouze jednou rukou, a proto ho měl zavěšen přes rameno na silném řemenu. Při útěku si jej přehodil přes záda, takže mohl docela bezpečně prchat, kryt před střelami nepřátel.

Raně středověcí slovanští lučištníci. Všimněte si zavěšení toulce na opasku. (Šárka Bejdová, SarkaFoto)

Opásání pro rytíře

Od 12. stol. zněla pod klenbami hradních síní z úst knížat a králů slova: „Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého přijmi tento meč, abys jím chránil svou čest …“ Vladař se čepelí meče dotkl ramen klečícího mladíka a pak mu zbraň připjal k pasu. K  atributům rytíře patřil meč, ostruhy a opasek.

Někdy mezi lety 1320 a 1340 přišel do módy rytířský pás posazený nízko na bocích, užívaný asi sto let (do r. 1420).

Důvod k tomu se odrážel ve vývoji systému ochranné zbroje: kroužkovou zbroj nahrazovalo plátové brnění, které se nosilo jako kazajka sahající přes boky.

Opasek pomáhal fixovat spodní okraj brnění, aby se při pohybu neposouval nahoru, a zároveň přenášel váhu zavěšených zbraní na boky. Vyznačoval se širokou a masivní garniturou z barevných kovů. Nejenže se nosil nízko na bocích, ale byl také jejich ochranným prvkem.

Rytíř s opásáním, z přelomu 14. a 15. stol. (Šárka Žemličková, SHŠ Vartenberská korouhev)

Ve staroněmčině se opasek nazýval Dupsing (psáno také Dubsing či Teusinke, lat. balteus, franc. boudrier de hanche, atd.). Typická pro něj byla výzdoba zvonky a rolničkami, splývajícími až ke stehnům. Ty sloužily nejen jako ozdoba, ale mohly plnit i praktickou funkci – např. chrastěním signalizovat přítomnost rytíře.

Použití takových prvků na slavnostní zbroji bylo součástí projevu postavení a bohatství a jejich zvuk při pohybu dodával divadelní efekt ceremoniím nebo rytířským turnajům.

Na tomto opasku pod bokem visela dýka nebo kapsář. Téměř sto let (asi do 1420) nosil rytíř dýku a někdy i meč na tomto bederním opásání. Plnil jak praktickou, tak i reprezentativní roli.

Tento opasek byl považován za odznak rytířské hodnosti. Jeho kořeny sahají až do římských dob, kdy byl podobný široký, segmentovaný kovový opasek ( cingulum militare, balteus) součástí legionářské výstroje.

Největší popularitu prožíval dupsing v letech cca 1360 až 1410, kdy jej začali nosit i měšťané. Navíc se Dupseng (tak se nazýval ve staré hornoněmčině), ovšem v užší a jemnější podobě, stal součástí dámského oděvu.

Meč byl zpočátku zavěšen na kroužcích, v druhé polovině 14. stol. se stalo běžným praktičtější připínání meče k rytířskému pásu pomocí přezek nebo háčků a uchytávání pochvy poutky. Dýka se nosila na opasku na pravém boku nebo uprostřed. Jindy visela na dupsingu kožená tašvice, za níž byla zastrčena dýka. Stejným způsobem se dýka nosila společně s  mečem, umístěným vlevo.

Na „civilním“ dupsingubyl zavěšen velký nůž, pouzdra na příbor, taštice a další věci (např. brašna s psacími potřebami). Úplně vyšel z módy kolem poloviny 15. stol. Poslední zmínka o dupsingu pochází z r. 1470.

Šlechtic v běžném oděvu, s rytířským opásáním (Šárka Žemličková, SHŠ Vartenberská korouhev)

Dupsingbýval oblíben zejména ve Francii a Anglii, rovněž v Římské říši (tedy i v našich zemích), méně v Itálii. Nosili ho také polští rytíři. Některé z těchto opasků patří ke krásným zlatnickým dílům. Jako jeden z prvků brnění se udržel až do vzniku plných plátových zbrojí v renesanci.

Tehdy se opasek zužoval a těsně obepínal pas. Byl k němu připevněn závěs na lehčí meč nebo kord, složený z několika řemínků. Rondelová dýka nebo bazilard byly často jen zastrčena vzadu za pasem.

Bandalír (nejen) mušketýrský

Podle knihy věhlasného vojenského historika PhDr. Jana Vogeltanze Malý slovník starého vojenského názvosloví (Paseka, 2008), je zajímavý významový posun výrazu „bandalír“. Dnes jej chápeme jako závěs od ramena k boku ve formě pásu či řemene, nebo i jako srolovaný plášť (starý termín zní en bandoulière) nošený tímto způsobem.

Jistě tomu tak bylo, ale zcela původně, tj. někdy na konci 16. století a poprvé v gardě saského kurfiřta, to byla dříve dřevěná trubička, ve které byl vždy prach na jedno vystřelení, a měl jich mušketýr vždy určitý počet, tolik, kolik potřeboval k palbě. Když ale byly zavedeny patrontašky, bandalíry byly zrušeny. (Citace z encyklopedie z r. 1748.)

Císařský mušketýr a důstojník rejtarů z období třicetileté války. Autor: Franz Gerasch (Bruce Bassett-Powell’s UNIFORMLOGY. uk)

Jak vidno, jako bandalír se tedy původně označovaly dřevěné válcové schránky s odměřenou dávkou prachu, soustruženým ze dřeva, obvyklým zejména v třicetileté válce a patřícím k charakteristickým znakům tehdejších mušketýrů.

Prach se mimoto nadále nosil ve velkých prachovnicích nejrůznějšího tvaru a z rozličného materiálu. V miniaturních prachovničkách navíc býval jemnější prach na pánvičku.

Válcové dřevěné schránky, tzv. apoštolové, byly ovšem dosti nepraktické, chřestily a překážely. Dokonalejší byla kompozice dávky prachu s olověnou kulí, zabalená do papíru a nošená v kožených sumkách.

Zaváděla se v 17. stol. Od této doby je bandalír odvozeným názvem pro popruh, více však je známý jako závěsník chladné zbraně. U pěšáků i jezdců se často střídal s opaskem.

Císařští fyzilíři z počátku 18. stol., s patrontaškami (Foto: Hornoliptovský kurucký regiment.sk)

Současní badatelé a reenaktoři si kladou otázku, zda bylo pro jezdce praktičtější nosit kord na bandalíru, nebo zavěšený na opasku.

Praktické testy dokázaly zajímavý jev: kord na bandalíru během jízdy poskakoval a jeho těžký jílec měl tendenci převažovat zbraň dopředu, takže hrozila její ztráta. Kord v závěsu na opasku měl mnohem větší stabilitu …

Nábojnice čili kartuše

Výraz „kartuše“ pochází z francouzského cartouche a označuje schránku nebo kazetu. A skutečně, kartuše, ve slovanských oblastech zvaná také „ládunka“, byla původně určena pro uchovávání střelného prachu, až později munice do palných zbraní.

Různé typy prachovnic a brašen na střelný prach, nošené na popruhu přes rameno, používali střelci již ve středověku. Skutečná ‚kartuše‘ jako brašna na hotové papírové patrony se však stala typickou výbavou jezdectva až od 17. století.

Od 17. a 18. stol. to byla vojenská brašna na náboje do ruční palné zbraně, vyrobená z kůže nebo ze dřeva potaženého kůží, ale také z kovu, kvůli hermetické ochraně prachu, později na patrony nebo „rychlopalné trubičky“. Nosili ji především kavaleristé.

Bavorský kyrysník z r. 1684. Zřetelná je kartuše a bandalír s hákem pro zavěšení karabiny. Autor: Anton Hoffmann (Bruce Bassett-Powell’s UNIFORMOLOGY. uk)

Při jízdě měl jezdec kartuši na popruhu posunutou na záda. Před střelbou odepnul z bandalíru karabinu nebo trombón – a kartuši si posunul dopředu na hruď.

Na přední části popruhu čili bandalíru byly upevněny úchytky pro dvě zátravkové jehlice (jednoduché jehly zakončené malým ozdobným držátkem, sloužící k čištění nebo propíchnutí zátravky střelné zbraně) – měděnou a ocelovou – na tenkých řetízcích přichycených k rozetce.

Postupem času se z kartuše vyvinul okrasný předmět, zejména mezi důstojníky, v němž se uchovával míšek na tabák nebo podobné předměty.

Důstojník rakouských hulánů, kolem 1805, s kartuší na bandalíru (Vlastimil Dostalík, 1. hulánský pluk Merveldt)

Na divokých polích

Na pláních dnešního Ruska a Ukrajiny, v povodí velkých řek, žili svobodní válečníci – kozáci. Jejich hlavním úkolem bylo bránit jihovýchodní hranice Ruska a Polsko-litevského společenství.

Na obranu svých práv ale nejednou pozvedli zbraň proti polskému panstvu i moskevskému carovi. Mezi nimi prosluli především ti, kteří žili za porohi Dněpru – Záporožci.

Záporožci ze 17. stol. (SHŠ Cassanova)

Kozáci byli velmi dobře vyzbrojeni a vycvičeni. Výzbroj Záporožců, kromě pušky a šavle tvořila nevelká ženijní sekyrka.

Na opasku každého řádného kozáka bylo zavěšeno vše, co muselo být po ruce: sumka a brašna na kulky, nářadí k údržbě pušky, osobní věci vč. nože v pochvě a vyřezávané lžíce v rozšířeném pouzdře.

Na popruhu přes levé rameno byla zavěšena kostěná „násypka“, z níž se před výstřelem sypal jemně mletý prach na pánvičku ručnice.

Výrobcem nádherných rytířských pásů na titulním snímku a dvou dalších fotografiích, je p. Zbyněk Šindler (SHŠ Vartenberská korouhev).