Kořeny současných konfliktů II.: Izrael (1. část): Židé v biblických časech

Kořeny současných konfliktů II.: Izrael (1. část): Židé v biblických časech

V posledních letech je oblast Blízkého (nebo Středního) východu zmítána ozbrojenými konflikty. Bohužel nejde o nic nového: půda v krajinách východního Středomoří je prosáklá krví již po staletí. Stačí nahlédnout do Starého zákona …

O existenci Izraele jako národa a místa podávají informace již staří Egypťané v r. 1209 př. n. l., za vlády faraona Merenptaha, syna Ramesse II. Během jednoho století od Šalomounovy vlády (přibližně mezi l. 962 a 922 př. n. l.) navíc pravdivost biblických událostí potvrzují také asyrské nápisy, ještě později perské, řecké a římské texty. Je však také pravda, že knihy Starého zákona často vznikaly mnohem později než události, které popisují.

Židé ve starověku

Pokud Židé skutečně pobývali v Egyptě, mohli se blízce seznámit s místními kulty, obřady i s mnoha božstvy. Mnohé pak nesporně převzali z náboženství babylonského v době tzv. „zajetí“. Soudě podle aklimatizace a následné babylonizace většiny Židů nešlo o zajetí v pravém slova smyslu; po návratu do vlasti a tím do prostředí civilizačně i kulturně neskonale primitivnějšího, Židé netoužili ani po Kýrově ediktu (538 př. n. l.).

Úspěch nepřinesl ani čtyřicet let trvající „pochod“ pouští. Ve skutečnosti se jednalo o nomádský život, v jehož průběhu se měly z povědomí Židů vytratit polyteistické a cizí víry a pověry, aby bylo dosaženo duchovního stmelení a výjimečnosti v moři národů a etnik Východu.

Židé se nacházeli pod silnými vlivy okolních národů i po svém návratu do Palestiny. Nedosáhli politické ani národní svobody, jejich náboženství podléhalo vlivu orientálních kultů babylonských i párských. Jejich život se odehrával pod vlivem Babyloňanů, které v l. 536–331 př. n. l. vystřídali Peršané.

Židé ve střetu s cizími kulturami

Později se Židé žijící jak v diaspoře, tak i v samotné Palestině ocitli pod silným tlakem helénistické kultury. Do samotné Palestiny vtrhla vojska Alexandra Velikého, pak se Židé ocitli pod panstvím Syřanů, kdy Antiochos IV. Epifanes dokonce zakázal židovské náboženství. Jeho krátkodobé působení přerušilo povstání makabejské, na jehož konci r. 142 př. n. l. vzniklo prořecké židovské království Hasmoneovců. Následovala nadvláda římská, zahájená hekatombou 12 tisíc obhájců Jeruzaléma, dobytého r. 63 př. n. l. Pompeiem, a pokračující konfiskacemi, obhajovanými např. Ciceronem.

Posvátný Jeruzalém byl definitivně zničen a vyhlazen r. 70 n. l. římskými útočníky, kteří tu pak zřídili pouhé polní tábořiště legie. Až roku 135 po potlačení Bar Kochbova povstání zde založili provinční město Aelia Capitolina. Název Jeruzalém se objevil znovu až ve 4. stol., kdy již křesťanství ovládlo Řím a jeho říši jako státní náboženství.

Egyptský meč chopeš

Izraelské vojsko v nejstarších dobách

Izraelská armáda v tzv. období soudců byla vlastně milice dospělých mužů, svolávaná příležitostně. Nedostatek výcviku a potřebných sil zapříčinil, že se vyhýbali přímým bitvám a uplatňovali především partyzánskou taktiku, jako jsou individuální útoky a noční přepady.

Biblické texty, zejména knihy Jozuova a Soudců (které vznikly mnoho staletí po událostech, jež popisují) vyprávějí úplný příběh. Podle něj království Izraelské a Judské vzniklo jako jediné město. Přesněji řečeno, skládaly se z 12 kmenů pocházejících od 12 synů Jákobových, které utekly z egyptského zajetí a dobyly zemi Kanaán.

Každý kmen poskytl milici zdatných mužů. Tyto skupiny schopné a ochotné bojovat, prodělávaly určitý výcvik. Nebyla to však pravidelná armáda v dnešním slova smyslu. Nešlo o vojáky na plný úvazek, ale jen o muže povolané bránit svůj klan, kdykoli to bylo potřeba.

Každý klan mohl odejít nebo změnit strany, podle vlastního přání. Byl to model pro izraelské vojsko. Kmeny byly často motivovány svými vlastními zájmy, což bylo dostatečné k tomu, aby jejich muži čelili smrti v boji.

Tento systém však mohl být problematický pro vůdce, kteří se snažili shromáždit větší vojenskou sílu a udržet ji pohromadě. Stalo se to Deboře, jejíž generál Barak musel shromáždit kmeny, aby čelily dobře vycvičené a organizované kanaánské armádě Sisery.

Výhoda milice spočívá v tom, že muži jdou bojovat se zápalem za své domovy a rodiny. Nevýhodou je, že ji nelze udržovat během delších ozbrojených konfliktů. Například v době sklizně muži prostě odložili zbraně a vrátili se domů sbírat úrodu.

Vojsko mělo čtyři odvětví: kopiníky, mečníky, lukostřelce a prakovníky. Zbraně používané těmito skupinami lze rozdělit do dvou kategorií: jedna byla určena pro boj zblízka, druhá pro boj na dálku

Bojová vozba: válečnickou elitu si vydržovali i mocní vládci

Bojový vůz a pěchota království Mitanni (Arre Caballo!)

Elitu armád Blízkého východu ve starozákonních časech tvořili bojovníci na válečných vozech tažených koňmi. Izraelský válečný vůz ( merkava) se podobal egyptskému: byl lehký, dvoukolý, tažený párem koní; osádku tvořil vozataj a lučištník.

Dovednosti vozatajů a lukostřelců chráněných těžkou zbrojí z bronzových šupin se značně rozvinuly v churritském a pak v mitannském vojsku. A to natolik, že to hluboce ovlivnilo používání válečných vozů i v sousedních zemích. Vládce Mitanni měl osobní stráž vybavenou válečnými vozy, tzv. šepi šarri (královské nohy), sestávající z asi 10 vozů.

Jednotka podobné velikosti byla také nasazena v bitvě na ochranu jeho syna. Ochranná zbroj sestávala z 1000 bronzových destiček na pancíř a 200 stejných na helmu, našitých na kožený podklad a svázaných dohromady. Hmotnost takového brnění mohla dosáhnout až 24 kg.

Bronzové, vzácněji železné přilby vybíhaly do dlouhé špice, což byl tvar, který měl sloužit k vychylování střel, a podél okraje měly otvory, sloužící k připevnění kožené nebo plstěné výstelky.

David vs. Goliáš: souboj, který vstoupil do historie, trval jen okamžik

Boj Davida s Goliášem (Evangelická církev Česká Třebová)

Užití praku známe také ze Starého zákona. Ke konci 11. stol. př. n. l. se schylovalo k další válce mezi Izraelity a Filištíny. Největší hrozbou pro Izraelské byl filištínský bojovník obří postavy, jménem Goliáš. Obr v těžké zbroji neustále provokoval své nepřátele výzvami k boji. Všichni izraelští bojovníci z něj měli strach, a výzvu k souboji nepřijali.

Jednoho dne se však proti Goliášovi postavil mladík jménem David. Odmítl zbroj, místo ní dal přednost praku. Nad arogantním, nemotorným těžkooděncem zvítězila chytrost a mrštnost: David roztočil prak, a jedinou přesnou ranou oblázkem do čela usmrtil hrozivého protivníka. Filištíni, kteří přišli o svého elitního bojovníka, se pak dali na ústup.

Prakovníci, stejně jako ostatní lehkooděnci nenosili žádnou ochrannou zbroj. Nevíme, zda měli nějaký typ ochrany hlavy, ale pokud existoval, zajisté nešlo o nic velkého. Možná to byla jen čapka nebo klobouk, který neomezoval výhled nositele a nebránil v manipulaci s prakem. Oproti těžkooděncům, od nichž se očekávalo, že budou bojovat v rovinatém terénu, a proto nepotřebovali žádnou obuv. Měli tendenci nosit pevnější obuv, vhodnou pro pohyb v členitém terénu. Na opasku nosívali zavěšenou dýku – poslední možnou zbraň pro případ boje muže proti muži.

Antické vojenské sandály

Garda krále Davida

V Egyptě a Izraeli kol. 1200 př. n. l. nalézáme bojovníky z řad tzv. mořských lidí. Velké množství těchto Filištínů či Pelištejců sloužilo králi Davidovi. Bible se zmiňuje o 600 Filištínech z Gatu, kteří sloužili jako Davidova tělesná garda pod velením důstojníka jménem Ittal. Zdá se, že to byli jedni z nejvěrnějších služebníků tohoto panovníka.

Izraelské království v době Davidově

Ústřední ilustrace zachycuje izraelské válečníky z nejstaršího období (z archívu E. Pachty).

Doporučené produkty

Komentáře

  • Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první, kdo přidá komentář!
Napsat komentář
Komentář