Středověké meče

V 6. století se v Evropě začal prosazovat nový a z hlediska boje přelomový typ meče. S tímto novým pojetím mečů přišli Vikingové. Tyto meče se směrem k hrotu zužovaly, to snížilo hmotnost meče. Čepel byla zakončena obloukovitě zkosenou špicí, proto tyto meče byly převážně sečnou zbraní. Vhodnější tvar a snížená hmotnost (obvykle 1-1,5kg), výrazně usnadnily ovládání meče. Na tomto tvaru se meč víceméně ustálil, čepel pak již měnila pouze délku a mohutnost, ale ke změnám tvaru docházelo zcela výjimečně a zpravidla se takové meče neujaly. Vývoj meče však nadále pokračoval, rozvíjel se jílec, záštita a hlavice.

Zúžení výběru

do
Skrýt filtraci Zobrazit filtraci arrow
Vyfiltrujte si přesně to, co vás zajímá.
Zobrazeno 12 položek z 191 nalezených
Načíst dalších 12
Celkem zbývá 108

Středověké meče

Od 8. století (začátku Vikinského období) vznikají čepele s řadami znaků na svém povrchu. Proslulé byli zejména +ULFBERHT+ nebo +INGELRI+. Jedná se zřejmě o značky známých výrobců. Vedle dvousečných mečů se v této době používají i saxy, z nichž se vyvinuly jednosečné středověké meče. Těžké sečné meče však vymizeli hned v 9. století.

Pokud hovoříme o tomto období, je třeba si uvědomovat, že výroba středověkého meče byla velice drahou záležitostí a prakticky do konce 14. století převažovaly jízdní meče.

Meče vikinské éry (8.-11. století) se klasifikují většinou podle Petersenovy typologie (26 typů v 9 hlavních kategoriích I až IX). Na klasifikaci mečů od 11. století se používá většinou Oakeshottova typologie (24 typů čepelí v 13 kategoriích X až XXII).

Zhruba v 10. století se prodloužila záštita (jsou známy exempláře se záštitou přes 25 centimetrů), čímž začala chránit celé předloktí. Zde vzniká i dojem z meče, jako by byl křesťanským křížem. Některé středověké meče této doby se označují jako rytířské.

V průběhu 12. století se objevilo další vylepšení a záštita se postupně ohýbá směrem k hrotu, což umožňuje lepší krytí. Zároveň s tím se objevil i první náznak snahy chránit prsty. Meče vyráběné v 11. – 13. století se souhrnně označují jako románské meče.

Počátkem 14. století došlo k výraznému zlepšení zbroje, na což nutně musely reagovat i meče, protože na proražení zlepšené zbroje bylo nutno vynaložit více síly a tak se začaly vyrábět meče, které se někdy používaly oběma rukama. Tyto meče nelze považovat za dvouruční meče, mj. i protože je používala jízda. Souběžně už v této době lze na iluminacích najít u jednoručních mečů i (riskantní) držení s ukazovákem před záštitou umožňující lepší ovládání zbraně.

Ve 13. a především v 14. století se čepel meče prodloužila a zúžila, čímž meč dostal charakter bodné zbraně. S delšími meči se objevil nový problém a tím byla vyváženost meče, posun těžiště se vyřešil pomocí hlavice umístěné na jílci. Tato měla ve 13. století nejčastěji tvar paraořechu a v následujícím století převažovala zpravidla hlavice mincového typu.

Ve 14. století se bodné a sečné meče od sebe oddělily a každý z mečů vypadal diametrálně jinak, velmi časté bylo, že rytíř sebou vozil oba meče. Z hlediska vývoje je zajímavý i poměrně rychlý vývoj bodných mečů směrem ke kordu. V průběhu 13. století se začal objevovat i bastard, který byl vlastně mečem určeným pro pěší. U těchto mečů vyráběných od konce 13. století hovoříme jako o gotických mečích.

V 15. století se objevují i pěší meče, které mají širokou čepel a dlouhý jílec, je pravděpodobné, že právě z tohoto meče se v 16. století vyvinuly dvouruční meče. U jízdních mečů došlo v 15. století k extrémnímu prodloužení jílce.