Rytíři ve středověku

Rytíři ve středověku Pozice člověka ve středověké společnosti byla dána jeho narozením a povoláním. Osoby t0to doby rozlišujeme na svobodné, kteří měli slušné životní podmínky, od osob nesvobodných, s nimiž si jejich pán (král, šlechtic) mohl dělat, co se mu zlíbilo. Středověkou společnost obecně tvořily tři stavy. První se skládal z těch, kteří se modlili (oratores). Ve druhém byli sdruženi ti, kteří fyzicky pracovali (laboratores). Poslední stav čítal ty, kteří bojovali (bellatores). Na tomto rozdělení vidíme, že existovali profesionální válečníci. Jednalo se o bojovníky na koni, tedy rytíře. Ti brzy vytvořili společenskou vrstvu se svébytnou kulturou a zvláštním posláním, jež ke středověku neodmyslitelně patřila.

Příběh rytířů

Rytíři, jejichž kolébkou je Francie, byli původně válečníci na koni. K jejich výbavě patřily štít, kopí, kroužkové brnění či plátová zbroj. Hájili zájmy svého pána a pomáhali mu šířit jeho moc. Výzbroj i výcvik nebyly levnou záležitostí, a proto se tomuto poslání mohli alespoň zpočátku věnovat jen feudálové. Dynastie Karlovců nicméně jako válečníky začala angažovat i nemajetné muže, jimž jejich činnost oplácela služebními statky. Zhruba od 11. století se rytíři rekrutovali z řad tak zvaných ministeriálů neboli nižší služební šlechty. Tito původně nesvobodní lidé si díky službám, které poskytovali (správa měst, obchod, práce vyslanců a jízdních válečníků), vysloužili zvláštní statut a s ním spojené výhody. Nemuseli kupříkladu vrchnosti odvádět žádné dávky a plnit robotu.

Postupem času, přibližně od 12. století, bylo označení rytíř používáno jako šlechtický titul a dráhu rytíře si vybírali potomci rytířů. Byli vychováváni k rytířské službě jako ke svému jedinému povolání. Sloužili jako pážata a panoši vysoce postaveným šlechticům Kromě toho se učili zacházet se zbraněmi. Do rytířského stavu byli formálně přijati až poté, co v boji prokázali svou statečnost. Probíhalo to během tak zvaného pasování. Slavnostní obřad se obvykle odehrával po bitvě, ale někdy i v kostele. Rytíř a později panovník poklepal nováčkovi plochou stranou meče na obě ramena a připnul mu pás s mečem.

Rytíři ve službách knížat pozvolna splynuli s drobnou šlechtou. Jejich finanční situace se zhoršila kvůli úpadku měny a poklesu výnosů z pozemkového majetku. Rytířská vojska navíc byla několikrát poražena v boji s pěchotou a lučištníky (např. v bitvě u Kresčaku r. 1346), čímž byl zpochybněn jejich přínos a nárok na elitní úlohu ve společnosti.

Správný rytíř se musel vyznačovat následujícími vlastnostmi: statečností, věrností svému pánovi, štědrostí, zdvořilostí vůči ženám a neochvějnou křesťanskou vírou.

Církev a rytíři

Podle církve se jakékoliv válčení neslučovalo s křesťanskou morálkou: zvláště když se jednalo o ustavičné boje feudálů proti církvi. „Díky“ bojům proti arabským muslimům ve Španělsku ovšem církev dospěla k názoru, že boj za křesťanstvo je správný. Zrodil se ideál křesťanského rytíře, jenž světskou slávu obětoval boji proti kacířům. Církev takto mohla válečníky lépe kontrolovat. Rytíři se účastnili křížových výprav, které papež vyhlašoval na pomoc církvi. Byly vedeny například proti katarům ve Francii, ale hlavně proti muslimům ve Svaté zemi. Zapojili se hned do první z nich, již císař vyhlásil roku 1095. Rytíři se rovněž začali sdružovat v rytířských řádech. K nejznámějším patřili němečtí rytíři, johanité (po roce 1530 maltézští rytíři) a templáři.

Turnaje a klání

Stejně jako rytíři a rytířská kultura obecně pocházejí i turnaje z Francie, kde se objevily v polovině 11. století. Postupně se rozšířily do západní a střední Evropy. V Čechách se poprvé objevily za vlády Václava I. Šlo o boj dvou rytířů (skupin rytířů) na kolbišti. Jeho průběh odpovídal bitvě. Rytíři mohli na turnajích, jež organizoval vysoce postavený šlechtic, předvést své bojové umění i morální kvality. Turnaje pro ně znamenaly vojenský výcvik i způsob, jakým se mohli obohatit. Rytíř chtěl vždy svého protivníka zajmout, zmocnit se jeho koně a zbroje a žádat na něm výkupné. Zpočátku se turnaje konaly na odlehlých místech, ale později se přesunuly do blízkosti hradů a měst, kde jim přihlíželo velké publikum. Datum a místo turnaje se vždy slavnostně vyhlašovalo předem. Církev turnaje samozřejmě odsoudila, neboť se podle jejích měřítek nejednalo o nic jiného než o oslavu násilí a ziskuchtivosti. Na koncilu v Clermontu roku 1130 vyhlásila, že žádný rytíř, který během turnaje zahyne, nebude pohřben jako řádný křesťan.

Turnaje se během 13. století změnily v klání, která probíhala hlavně pro zábavu šlechty. Jejich účastníci se vžívali do rolí bájných hrdinů a znázorňovali například scény ze života rytířů kulatého stolu. Obvykle se neobešla bez přítomnosti potulných pěvců.

Rytířské romány

Také rytířská literatura pochází z Francie. Hrdinské zpěvy opěvovaly udatné činy rytířů, aby neupadly v zapomnění. Zřejmě nejznámější je Píseň o Rolandovi, jež pojednává o synovci Karla Velikého a jeho statečném boji proti Saracénům.

Velké oblibě se těšily artušovské romány. Už z názvu vyplývá, že líčily skutky rytířů kulatého stolu. Tyto romány popisují statečnost rytířů a jejich pomoc utiskovaným ženám. Rytíři odjíždějí ze dvora krále Artuše získat přízeň ženy a prokázat svou odvahu, aby se po splnění všech úkolů na Artušův dvůr opět vrátili. Tématem některých románů je rovněž hledání svatého grálu. Ve Francii byl asi nejznámějším autorem těchto děl Chrétien de Troyes: tvůrce Ereca a Enidy, Yvaina, Rytíře na káře (Lancelot) a Percevala. Tato díla se dočkala dalšího zpracování a rozšíření na německém území: proslulý je kupříkladu monumentální Parzival z pera Wolframa von Eschenbacha.

Poradna - otázky a odpovědi

Nabízíte také kroužkovou zbroj vyráběnou na míru?

Výroba kroužkových zbrojí je velmi náročná na rukodělnou práci. Jak se to přihodilo v mnoha jiných odvětvích, cena práce evropského pracovníka zdaleka převyšuje cenu jeho asijského kolegy, a to i po započtení dopravy. Z toho důvodu se výrobě kroužkové zbroje nikdo profesionálně nevěnuje (a my spolupracujeme jen s profesionály, s hobby výrobci z garáží nespolupracujeme). Z naznačených faktů vyplívá, že Vám výrobu na míru nejsme schopni zajistit. Mnozí šermíři situaci řeší tak, že si u nás nakupují dovážené kroužkové košile standardních velikostí (někdy nadměrné velikosti nebo více kusů) a sami je rozpletou na díly a vyrábí si na míru košile, nohavice, kukly a další části. Český člověk si vždycky poradí ;)

Vstoupit do poradny