Arminius a bitva v Teutoburském lese

Arminius a bitva v Teutoburském lese
Římská armáda platila v dobách římského impéria za neporazitelnou sílu, které nemohlo prakticky nic vzdorovat. Ostatní armády se hroutily pod sevřenými šiky římských legií a k Římské říši byla připojována jedna provincie za druhou. Porážka zdánlivě neporazitelných římských legií přišla tam, kde ji nikdo neočekával. V roce devět, v Teutoburském lese.

Kdo byl Arminius?

Římané měli zajímavou a opravdu šikovnou taktiku ovládání kmenů na svých hranicích. Zajímali děti svých nepřátel, jako rukojmí je odvezli do srdce své říše a zajistili jim tam římskou výchovu. Tito romanizovaní barbaři pak byli v dospělosti vráceni ke svým lidem, dosazeni do čela kmene a měli tak garantovat dobré vztahy s Římany, kteří jim díky výchově byli bližší, než jejich původní lidé. Byl to osvědčený způsob, který však mohl selhat. To se stalo právě v případě Arminia. Arminius pocházel z germánského kmene Chetrusků. Dnes bychom oblast, kterou tento kmen obýval, mohli najít v severozápadním Německu, mezi městy Osnabrück a Hannover. Největší povědomí o tomto kmeni máme právě díky Arminiovi. V pozdějších letech se Chetruskové pravděpodobně rozptýlili mezi Franky a Alamany.

Arminius, narozený někdy v roce 16 či 17 před naším letopočtem, byl vychováván v Římě a byl římským občanem bez ohledu na svůj barbarský původ. V Římě se mu dostalo kvalitního vzdělání a mimo jiné si osvojil znalosti římské politiky a pro svá nadání byl vycvičen jako vojenský velitel. V této pozici se osvědčil a dokonce vedl podpůrné římské jednotky při tažení na Balkáně. Někdy po sedmém roce našeho letopočtu se vrátil do severní Germánie a začala nová etapa jeho života. Navázal poměrně blízké přátelství s Publiem Varem, správcem Galie a tím pádem právě i germánských oblastí za Rýnem. Zároveň však byl Arminius pravděpodobně klíčovou postavou chystaného povstání germánských kmenů, jimž nevyhovovala germánská nadvláda.

Clades Variana

Clades Variana, tedy „Varova porážka“, je pojem, který nedosahuje takové slávy, jako například „Pyrrhovo vítězství“, ale bezpochyby se jedná o historicky snad ještě zásadnější událost. Clades Variana byl výsledkem bitvy v Teutoburském lese. Tato bitva je bezesporu jednou z nejznámějších bitev v dějinách vojenské expanze Říma. A to i přesto, že pro Řím skončila velice neslavně. Tři kompletní legie a pomocné sbory napochodovaly do Germánie a nikdy se nevrátily. Jinak velice racionální císař Augustus prý na dlouhé měsíce propadl melancholii a stále opakoval známá slova: „Quinctili Vare, legiones redde!“ – tedy „Quinctilie Vare, navrať legie!“, To jen dokládá, jak nepříjemná celá záležitost pro říši byla.

Římská pozornost předně náležela Galii a jejímu zajištění. Oblasti za Rýnem s lesy plnými germánských barbarů Římany zkraje nezajímaly, měli lukrativnější místa, kam směřovat svůj vojenskopolitický vliv. V posledním desetiletí před naším letopočtem se však pozornost Říma začala obracet i na sever. Přestože nebyla zřízena oficiální provincie, Římané vybudovali síť vojenských táborů, které oblast kontrolovaly. Také zasahovali do vnitřních právních sporů Germánů, podporovali germánské frakce tak, aby to vyhovovalo právě jim a v neposlední řadě vybírali od do té doby svobodných Germánů daně. Je zřejmé, že tedy Germáni a Římané spolu příliš v dobrém nevycházeli. Na vině byly i příliš velké kulturní rozdíly.

Římské přípravy

Nespokojenost Germánů rostla a situace se vyhrocovala právě za správcování Publia Quinctilia Vara. Jako obvykle, když na hranicích Římské říše panovalo napětí a nepokoje, rozhodl se Řím pro rychlý a účinný zásah, který nepokojům jednou provždy učiní přítrž. Byla sestavena armáda, která pod Varovým velením pochodovala do Germánie. Tato armáda dosahovala poměrně impozantních rozměrů, byla tvořena třemi celými legiemi, šesti kohortami a třemi alami (tj. jezdeckými jednotkami) pomocných sborů. Celkem to bylo přibližně 22 500 mužů, v důsledku nemocí a odeslání menších jednotek je třeba počítat s realističtějším odhadem shromážděných sil, armáda mohla ve skutečnosti čítat ke dvaceti tisícům mužů.

Navzdory těmto hojným zdrojům Varus přípravu dosti podcenil, pravděpodobně ani nepředpokládal, že bude muset skutečně bojovat. Svého nepřítele podcenil i přesto, že se mu dostalo varování od Arminiova tchána, který o chystané léčce nejspíš věděl. Proti římským legiím stála spojená koalice germánských kmenů. Těmi byli Cheruskové, Chattové, Brukteři, Chaukové a další. Jaký byl počet vojáků, které měl Arminius k dispozici, nelze s jistotou říci. Je však jasné, že římského nepřítele podstatně převyšoval, odhady některých historiků se pohybují až mezi třiceti a padesáti tisíci. Kromě početní převahy měli Germáni ještě něco, co Římanům chybělo. Znali svou zemi a uměli toho využít.

Bitva v lesích

Římské armádě dělal problémy už samotný terén. V hustém lese a neznámém prostředí se špatně pochodovalo, natož bojovalo. Přesto Varova armáda napochodovala do Teutoburského lesa a lze říci, že tím si podepsala nezvratný rozsudek smrti. Během pochodu se postupně odpojili germánské jednotky, pod záminkou přivedení posil. Žádné posily pochopitelně nedorazily, naopak se začaly objevovat první střety s Germány. Zprvu to byly salvy šípů a menší potyčky římských průzkumných oddílů s germánskými vojáky, ale i Varovi bylo jasné, že musí podniknout nějaká opatření. Jakoukoliv snahu o efektivní římskou obranu ale mařil terén, legie nebyly schopné se rozvinout do svých formací, ve kterých byla jejich síla nejúčinnější. Římané se opakovaně pokoušeli vyprovokovat Germány k boji na otevřenějším prostranství, ale Arminius si byl nejspíš dobře vědom toho, že v takovém střetu by divoce bojující Germáni neuspěli a tak Římany nechával prostě čekat. Místo toho je napadal v malých skupinkách v náročnějším terénu, který germánští vojáci dobře znali.

Varovi se nakonec s obtížemi podařilo stáhnout na jeden ze zalesněných vrcholků a opevnit se tam. Druhý den se pokusil dostat legie do volnějšího prostoru, ale na noc se opět museli stáhnout do lesů a římské vojsko postupně sláblo a mělo čím dál větší ztráty. Kromě partyzánských útoků Germánů a nepřístupného terénu se legionáři museli potýkat i s nepřízní počasí, zbroj byla většinou mokrá a takřka nepoužitelná. I v tomto měli Germáni výhodu, jejich lehké zbraně i zdroj si s deštěm snadno poradily a jejich funkčnost nebyla nikterak omezována. Bitva v lesích trvala několik dní a k Arminiovi se postupně přidávaly další germánské kmeny, které si do té doby zachovávaly neutralitu. Zatímco tedy počet římských vojáků rapidně klesal každým dnem, germánské síly naopak rostly. I přes pokusy prorazit si cestu ven se takřka nikomu uniknout nepodařilo. Publius Varus a vyšší důstojníci pravděpodobně spáchali sebevraždu ve chvíli, kdy bylo zjevné, že prohra je konečná. Většina vojáků padla, ostatní byli zajati. Stejný osud čekal i ženy a děti, které zpravidla legie doprovázely. Někteří byli obětováni germánským bohům, jiní prodáni do otroctví. Teutoburský les se stal velkým římským hřbitovem.

Dohra

Jakkoliv zásadní toto germánské vítězství bylo, neměl by se jeho význam přeceňovat. Je však třeba zdůraznit, že se jednalo o jedno z největších selhání římské taktiky a zároveň jednu z největších ztrát. Svůj účel Teutoburský les splnil. Římané alespoň na krátký čas rezignovali na jakoukoliv větší expanzi v této oblasti. To se změnilo o dva roky později s příchodem Tiberia, pozdějšího císaře, na rozdíl od Vara byl schopným vojevůdcem, nahradil ztracené legie a jejich počet dokonce zvýšil. Opatrně postupoval k Rýnu a napadl okolí. Po Tiberiovi se velení ujal jeho synovec a adoptivní syn Germanicus, který měl konečně porazit germánského hrdinu Arminia. Ani silnějšímu vojsku se schopnějším velitelem se však i přes jisté úspěchy nepodařilo sjednocené Germány porazit. Tiberius, který byl v té době již císařem, celou situaci zvážil a nakonec se rozhodl nepokračovat ve snaze o podrobení Germánie.

Arminius a bitva v Teutoburském lese – výzbroj

  • Římští vojáci byli ozbrojení jednoručními i obouručními kopími (kratší kopí pilum a delší kopí hasta), dále krátkými meči s listovou čepelí, zvanými gladius, a pak také luky. Ty byly ovšem v Teutoburském lese zcela nepoužitelné kvůli vlhkým tětivám. K obraně používali větší štíty nejčastěji obdélníkového nebo lehce oválného tvaru, vyráběli se ze dřeva, potahovali se surovou kůží a zpevňovali plechem. Běžně byly tyto štíty noseny ještě v ochranných kožených pouzdrech, aby nezmokly, protože pak byly nepoužitelné.
  • Germáni preferovali těžší a údernější zbraně, jako byly sekery, kladiva a palice. Kromě toho byli ozbrojeni lehkými meči. Nejčastější zbraní pro boj zdálky byly krátké vrhací oštěpy a kopí s tenkým ostřím. Právě těmi zahajovali Germáni své útoky na římské vojáky. Na rozdíl od římských štítů byly ty germánské oblé a kruhové.

Když byla v prvním století našeho letopočtu vybudována Limes Romanus, opevněná pevninská hranice římského impéria, od Germánie byla říše oddělena takzvanou Limes Germanicus. Arminiovi se tak v konečném součtu podařilo díky Teutoburskému lesu dosáhnout i toho, že na další století zabránil proniknutí Říma na germánské území.

V upomínku na legendární postavu Armina nabízíme tento Pamětní meč Arminius.

Doporučené produkty

Komentáře

  • Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první, kdo přidá komentář!
Napsat komentář
Komentář