Kroužková zbroj

Kroužková zbroj se vyráběla spojováním miniaturních kovových kroužků. Konce každého kroužku byly spojeny buď nýtováním nebo kováním. Levnější typy kroužkové zbroje byly vyráběny tak, že kroužky byly vysekané z plechu. Příkladem kroužkové zbroje je tzv. Svatováclavská zbroj. V době své největší slávy se skládala z kroužkové košile a nohavic. Kroužková zbroj se používala u lehké pěchoty a jízdy, byla odolná vůči sekům sekery (pohmožděniny byly samozřejmostí) a meče ovšem vůči bodnutí a zásahu šípem byla naprosto nepoužitelná (kroužky se roztáhly a hrot projel mezi nimi). Kroužková zbroj skýtala ochranu před řezným poraněním a sečnými údery seker, mečů apod. Silným sečným úderům však košile zpravidla neodolala. Zejména ve vrcholném středověku se tedy pod kroužky nosila ještě dodatečná textilní ochrana, jako je gambeson či polstrovaná tunika. Tím se ochranná funkce zlepšila.

Kroužková zbroj

Po zániku Západořímské říše neexistoval na evropské půdě (krom Byzance) významný zbrojní průmysl, což vyzdvihlo hodnotu kroužkové zbroje. Kroužková zbroj byla v raném středověku po Evropě málo rozšířená. Na rozdíl od římské kroužkové zbroje ta evropská pokrývala stále větší plochu těla. Ve 12. a 13. století se kroužková zbroj stala důležitou součástí rytířovy výzbroje. Krom kroužkové košile se používaly kroužkové palčáky, hrncová přilba, kukla a případně i drátěný náplet na helmě. Kompletní středověká kroužková zbroj chránila největší část těla a skládala se z několika desítek tisíc ocelových kroužků. Konce kroužků se k sobě nýtovaly či pájely, aby košile lépe odolávala  střelám šípů.

Vyrobit kroužkovou zbroj bylo velmi namáhavé a nákladné, což se také odráželo v její ceně. Hodnota takové košile se rovnala tuctu krav, proto si jí mohla dovolit jen bohatá šlechta (někdy též duchovní).  Výrobci kroužkových zbrojí se sdružovali v ceších. Za centrum evropské výroby kroužkové zbroje je považováno Německo.