Talár
Talár, oděv prastarého původu, může být buď rouchem liturgickým, obřadním nebo rouchem soudců a státních zástupců. Je však nošení taláru povinné? Kde všude ve světě se taláry nosí a existují i jiné barevné varianty, než je klasická černá? Pojďme se na talár podívat z blízka.

Kdo nosí talár?

Obecně bychom talár mohli definovat jako volný plášť, který sahá od krku až po paty. Ve středověku se do talárů oblékali univerzitní mistři, neboť se mělo za to, že představitelé určitých, neobyčejných profesí by se měli už na první pohled odlišovat od těch ostatních. Úplně původně byl tedy talár oděvem akademickým, proto je v současnosti zvykem, že absolventi vysokých škol oblékají taláry při promoci, čili slavnostním předání diplomu. Při této příležitosti se do talárů obléká i rektor a další členové profesorského sboru.

V období reformace začali talár nosit příslušníci luteránských a reformovaných církví a jedním z důvodů mohla být právě skutečnost, že mnozí kazatelé byli původně univerzitními učenci. Roucho, které nosí katoličtí či někteří pravoslavní duchovní, se nazývá sutana a na rozdíl od taláru o něco více přiléhá k tělu (talár je volnějšího střihu).

Někdy na přelomu 16. a 17. stol. (a převážně po skončení třicetileté války) se stal talár také oděvem soudců a advokátů. V současnosti nosí soudci a státní zástupci taláry rozlišené různě barevnými lemy (soudce má fialový, státní zástupce tmavě červený). Také taláry pro soudce Nejvyššího soudu se liší od talárů u soudů obecných nebo od těch, které soudci nosí u Ústavního soudu. Během výkonu své funkce je pro soudce i státního zástupce povinností mít v soudní síni na sobě talár, ačkoli jeho přesný vzhled není právními předpisy nijak vymezen, jako tomu bývalo například v období Československa. V některých zemích (například v Anglii) patří k taláru i pokrývka hlavy – tzv. baret (či též biret), nebo paruka. U nás jsme soudce v baretu mohli vidět ještě v období První republiky.

Českoslovenští soudci

Za dob Československa existoval zákon, který jasně (až velmi podrobně) definoval, jak má takový talár soudce vypadat. Tak například doprostřed heraldického štítku z talárové látky, který měl být 5 cm široký a 8 cm dlouhý, měl být umístěný znak Československé republiky, který byl lemovaný stříbrem, položený přes fasces (symbol římské moci) a z jeho spodního konce měly vybíhat tři lipové listy, vyšité (stejně jako fasces a okraj štítku) zlatem. Dále zákon vymezoval čtyři třídy soudců, jejichž taláry se od sebe něčím lišily:

  • první třída – okraj pláštěnky taláru měl mít lem z fialového sametu
  • druhá třída – celý límec taláru byl potažený fialovým sametem (případně tmavě zeleným)
  • třetí třída – okraj pláštěnky taláru měl být opatřený lemem z hermelínu nebo jeho napodobeniny
  • čtvrtá třída – celá pláštěnka měla být opatřena hermelínem nebo jeho napodobeninou

Černá versus bílá

Přibližně od 13. století bylo ve Florencii povinností nosit talár výhradně černé barvy. Jednotná barva pro profesory, faráře i soudce měla symbolizovat jejich společný cíl – kráčet ve stopách pravdy (též pravdy Boží), práva a spravedlnosti.

Nejvyšší shromáždění Českobratrské církve evangelické se před lety usneslo, že taláry mohou být nošeny i v bílém provedení. Bílá barva má totiž biblickou symboliku – odkazuje k novému životu, světlu, vzkříšení a v nepolední řadě také ke křtu (proto si křtěnec obléká bílé roucho). Bílý oděv tedy není jen liturgickým oděvem, ale náleží všem pokřtěným. Oproti tomu černá barva odkazuje ke tmě, k truchlení, beznaději, smrti. Podle některých věřících není vlastně ani pohřeb důvodem k pláči, protože křesťané věří, že po smrti přichází věčný život. Proto není důvod, proč chodit na pohřeb v černém. Ostatně v dřívějších dobách, zemřel-li někdo blízký, bylo opravdu zvykem oblékat se do bílého. Naopak nevěsty se vdávaly v bílých šatech až od roku 1840.

Alternativu bílého taláru na zkušební dobu povolily už i evangelické církve v Německu. Pokud někdo nesouhlasí s tím, aby duchovní bílý talár nosili, pak obvykle argumentuje tím, že vzhled a právě barevné provedení taláru je určujícím znakem pro příslušníky jednotlivých církví a že takto nebude na první pohled jasné, k jaké církvi duchovního představitele zařadit. Bílé roucho má ještě, dle slov manželky jednoho faráře, ještě jednu, praktickou, nevýhodu – na rozdíl od toho černého je na něm všechno vidět a hůř se z něj odstraňují skvrny…

Zahraničí

Že obléknout talár je pro soudce povinností, se v pruských zemích ustanovilo již počátkem 19. století a dodnes je v Německu nošení taláru podmíněno ústavou. Stejně jako je tomu ve většině dalších evropských zemí. Výjimku tvoří pouze Řecko, Chorvatsko, Finsko a Lichtenštejnsko, kde se úřední oděv nenosí. V Anglii je kromě taláru povinná i paruka, ve Švédsku je zas naopak nošení taláru dobrovolné.

Doporučené produkty

Komentáře

  • Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první, kdo přidá komentář!
Napsat komentář
Komentář